Článek
Markovi diagnostikovali Aspergerův syndrom, když mu bylo šest let. Syndrom, který je poruchou autistického spektra zřejmě zdědil po svém otci, který se nikdy nechoval zrovna příkladně. Už od Markova narození Janu podváděl s jinými ženami, často nebyl doma a dělal si, co chtěl. O Marka se nikdy příliš nestaral, spíše jen tak vyjímečně a jen chvilkově. Měl tak hloupé nápady, že bylo o strach mu chlapce svěřit. Jednou se stalo, že mu Marek spadl do řeky, v listopadu!
Markův otec bydlí ve stejném městě, jen asi 20 minut od jejich bydliště, nikdy se však nesnažil o pravidelnou péči. Měl by se přece denně zapojovat do výchovy, vždyť k dětem máme hlavně povinnosti! Každý správný rodič to ví. Ale on? Nic.
Marek má starší nevlastní sestru, kterou měl otec na starosti o víkendech, bral si ji také o prázdninách. Ale i o ni se staral bídně a nechával péči na Janě nebo na babičce. Naštěstí si spolu od začátku sedly a mají spolu hezký vztah dodnes.
Kamarádka Jana říkala: „Pamatuju si, jak Marek jako malý kluk často čekal celou sobotu na tátu. Otec sliboval, že přijde dopoledne a někam spolu půjdou. Jenže nikdy nepřišel a telefon zvedl třeba až večer. Bylo hrozně těžké Markovi vysvětlovat, že na něj táta zase kašle.“
Čas běžel a najednou je Markovi 23 let. Zvládl střední školu a teď studuje vysokou. Jeho otec se do výchovy nikdy pořádně nezapojil. A když říkám nikdy, myslím tím opravdu nikdy! Nevzal ho ani jednou na kroužky, na prázdniny, na lyže nebo na kolo. Nikdy spolu nebyli na výletě nebo u moře. Neudělal s ním jediný domácí úkol, nepřečetl mu pohádku na dobrou noc. Nebyl s ním když byl nemocný, nic ho nenaučil. Prostě nic!
Všechno bylo na Janě - škola, kroužky, prázdniny, sport, prostě úplně všechno. A to s dětmi, zvlášť s těmi, co mají Aspergerův syndrom, není jednoduché a je toho k řešení opravdu hodně. Ale víte co? I když to bylo těžké, Jana se snažila Markovi dát všechno, co mohla. Jezdili spolu na výlety, sportovali, Marek má rád hory a perfektně lyžuje. Jana ho brala pravidelně k moři a poznali spoustu míst.
Jednou otec přišel bez ohlášení a když mu Jana řekla, že se to nehodí, začal jí slovně napadat. Vtrhl do bytu, a tak prudce a z výšky si sedl na Markovu postel, že ji rozlomil. Samozřejmě ji pak ani neopravil, ani na novou nepřispěl. Nepřispěl nikdy vlastně na žádné potřeby jako je nové kolo, lyže, lyžařský výcvik se školou, nový telefon či počítač, nepřispěl mu ani na řidičák. Jen posílal každý měsíc stejnou částkou a při požádání o vyšší částku byl oheň na střeše. A že nešlo o nijak závratnou sumu.
Když se Jana rozhoupala a konečně požádala o zvýšení výživného, pokusil se Marka podvést. Nejdřív upravil navrženou částku a přišel k soudu s dohodou. Syn s částkou i s doplatkem za roky minulé souhlasil. Pak vzal Marka vypovědět jeho dětské spoření. Chtěl peníze převést na svůj účet místo na Markův, aby jimi zaplatil dlužné výživné. Je s podivem, že si Markův otec nezjistil, že dětské spoření nesmí vyzvednout nikdo jiný, ale jen majitel účtu když dovrší plnoletosti. U bankovní přepážky se Marek divil, proč budou peníze ze spoření poslány na otcův účet. On mu však řekl: „To je OK.“ Naštěstí se výpověď ještě podařilo stopnout a Marek o peníze z dětského spoření nepřišel. Na jejich hlavy se od Markova otce snesly sprosté nadávky.
Jeho hlavním zájmem je, aby hlavně na Marka nemusel platit. Je pro něho skutečně velký problém, když mu musí přispět na výlet, pomůcky nebo cokoliv, co je spojeno s jeho životem, ale také studiem. Nejhorší na tom je, že vlastní otec začal zpochybňovat i to, zda jeho vlastní syn studuje. Místo, aby měl radost a pyšnil se, tak naopak obviňuje svou bývalou partnerku a matku svého syna, zda náhodou nelže a nevymýšlí si jeho studia. Janě dokonce jednoho dne do očí řekl, že určitě lže a žádnou školu nestuduje. Se synem se nevidí třeba celý rok, nic mu nedává k narozeninám, ale ani k Vánocům. Na maturitní ples přišel v teplákové mikině, obnošených džínách a vyšmajdaných botách – to byla ostuda. Marek se styděl a spolužáci se mu smáli.
A co je na tom to nejhorší? On si asi vůbec neuvědomuje, že to, jak na Marka „kašlal“, se mu nyní vrací. Marek je zvyklý žít bez něj a vlastně si pamatuje jen jeho divné chování a jeho naschvály. Nestojí o to, aby takový otec chodil vedle něho a dělal mu špatnou vizitku. Každé dítě si zaslouží mít tátu, který se o něj zajímá, tráví s ním čas, učí ho nové věci. Marek nic z toho neměl. Místo společných zážitků má jen vzpomínky na čekání a zklamání, že táta zase nepřišel nebo přišel v den, kdy se to nehodilo. Jenže taková návštěva nikdy nebyla radostná. Naopak, vždy zažil akorát bolest, zklamání a podivné pocity.
Jana nemusí nikomu dokazovat, jak se o Marka stará. Ona je na něj pyšná, jak všechno zvládá. Dělala všechno pro to, aby Marek cítil, že ho má skutečně ráda a může se na ní kdykoliv obrátit. A on to ví. Možná nemá vzpomínky na tátu, jak ho učil jezdit na kole, ale má spoustu jiných krásných vzpomínek. A víte co? I když to není lehké, jsou spolu šťastní, a to je to nejdůležitější.
Zdroje: Autorský text se souhlasem paní Jany
