Článek
Do knihovny chodím pravidelně. Mám ráda ten klid, ticho mezi regály a pocit, že si na chvíli půjčuji cizí světy. Ten den jsem nesla dvě knížky, které už měly být dávno vrácené. Přiznávám, protáhlo se to o několik měsíců a na několik upomínek. V posledních týdnech jsem měla hlavu plnou jiných věcí a čtení šlo stranou. Přesto jsem šla k pultu s pocitem, že to bude rychlé a bez emocí. Vrátím a zaplatím poplatek za dlouhou dobu prodlevy.
Knihovnice si vzala první knihu, načetla čárový kód a pak otevřela druhou. Najednou se zarazila. Zvedla oči, usmála se zvláštním, trochu pobaveným způsobem a z knihy vytáhla kartičku. V tu chvíli jsem ještě netušila, že se mi během pár vteřin rozbuší srdce jako tehdy, když mi bylo dvacet.
Okamžik, který mě vrátil o roky zpátky
Podala mi ten papírek a řekla, že jsem si ho zapomněla založený v knize. Stačilo mi jediné mrknutí na rukopis a věděla jsem. Tenhle rukopis bych poznala mezi tisíci jinými. Písmo mého manžela. Najednou jsem tam nestála jako dospělá žena, ale jako ta, která před lety každý večer otevírala obálky plné slov, s vůní dálek a s malovanými srdíčky.
Můj muž byl před časem několik měsíců v zahraničí. Pracovně, daleko, unavený, ale plný potřeby zůstat se mnou propojený. Posílal mi kartičky, dopisy, vzkazy. Každý byl jiný, ale všechny měly jedno společné. Ujištění, že mě miluje, že mu chybím, že se vrátí. Četla jsem si je potají večer před spaním a někdy jsem je zakládala do knih, které jsem právě četla. Ani jsem si neuvědomila, že jeden z těch vzkazů zůstal uvnitř až dodnes.
Stud, který se mísil s hrdostí
Tváře mi zrůžověly dřív, než jsem stihla cokoliv říct. Knihovnice se tvářila mile, nijak zvědavě, ale i tak jsem měla pocit, že mi někdo nahlédl do velmi osobního prostoru. Do místa, kam patří jen dva lidé. Chtěla jsem se omluvit, chtěla jsem se zasmát, ale nakonec jsem jen poděkovala a papírek rychle schovala do kapsy.
Cestou z knihovny jsem ten vzkaz znovu otevřela. Slova byla jednoduchá, žádná velká gesta. Přesto měla obrovskou sílu. Uvědomila jsem si, že tohle všechno přežilo několik měsíců odloučení, každodenní starosti, hádky, ticho i únavu. A že někde mezi stránkami obyčejné knihy zůstala schovaná připomínka toho, proč spolu vlastně jsme.
Láska, která se nevytrácí, jen mění podobu
Doma jsem si ten papírek položila na stůl a dlouho se na něj dívala. V manželství se často mluví o krizích, o stereotypech, o tom, jak se zamilovanost vytrácí. Jenže pravda je, že někdy jen změní podobu. Není tak hlučná, není okázalá, ale je hlubší. A čeká na chvíli, kdy si jí znovu všimneme.
To, že ten vzkaz viděla knihovnice, mě vlastně netrápilo, naopak jsem byla pyšná. Možná je v pořádku, že se občas někdo cizí dotkne naší radosti. Ne proto, aby ji hodnotil, ale aby nám ji připomněl. A já si ten večer znovu uvědomila, že být milovaná i po letech je dar. A že někdy stačí jedna zapomenutá knížka, aby člověk spadl zpátky na zadek. A s úsměvem.
