Článek
Podkroví v rodných Hošticích se pro Zdeňka Trošku stalo místem, kde může být sám sebou. Právě tam nachází klid, který v Praze nenajde, a prostor, kde se mu nejlépe tvoří. I když má v hlavním městě byt, nejraději se vrací tam, kde vyrůstal a kde má své kořeny.
Známý režisér nikdy neskrýval, že Hoštice miluje. Proslavil je svými filmy Slunce, seno a dodnes o nich mluví s úsměvem. V rodném domě dnes žije jeho bratr s rodinou, a Troška tam obývá celé podkroví, které bývalo kdysi obyčejnou půdou. Před více než dvaceti lety se rozhodl prostor proměnit a vytvořil si tam útočiště, kam se vrací pokaždé, když potřebuje klid od městského ruchu.
Interiér je jednoduchý a útulný. Žádný luxus, žádné zbytečnosti. Stačí mu postel, klavír, psací stůl, pár židlí a stolek. Víc nepotřebuje. Říká, že nikdy nelpěl na rozloze ani na drahých doplňcích. Důležitý je pro něj pocit domova. Stejně skromně žije i v Praze, kde má malý byt 1+1, který využívá hlavně kvůli práci.
V Hošticích ho nejvíc fascinuje světlo. Dům má dvaadvacet oken a Troška s úsměvem přiznává, že čím víc světla v místnosti je, tím spokojeněji se cítí. Když mu architekt kdysi navrhl odstranit dvě střešní okna, okamžitě to odmítl. Dodává, že kdyby mohl, udělal by celou střechu ze skla.
Světlo je pro něj zdroj energie. Vstává brzy ráno a s typickým humorem říká, že je ranní pták, který každé ráno vytahuje slunce na oblohu. Večerní ponocování ho nikdy nelákalo, protože má rád svůj klid a pohodlí. Dokonce jednou prohlásil, že chodí brzy spát, protože spánek je jeho oblíbená aktivita. Podkroví má tvar písmene U a je rozdělené do několika částí. V jedné sedává a odpočívá, v druhé píše nebo hraje na klavír, a třetí slouží k čtení a poslechu hudby. V rohu se skrývá malá koupelna a po dřevěných schodech se dá vystoupat do ložnice s postelí.
Celý prostor působí klidně a přirozeně. Místo přibývajících dekorací tu přibývají hlavně knihy, které má režisér odjakživa rád. Jsou pro něj zdrojem inspirace i odpočinku. Jeho maminka s nadsázkou říkávala, že mu ta spousta knih jednou zboří dům, ale on se jich nikdy nevzdal. V Hošticích má kolem sebe nejen literaturu, ale i vzpomínky. Cítí tu přítomnost své maminky Růženky, která zemřela v roce 2017 ve věku osmaosmdesáti let. Zůstal tu její hlas, vůně a stopa domova. Má tu bratra, jeho rodinu, sousedy, kteří ho znají celý život, a hlavně jistotu, že tady nikdy není sám.
Zdroje:
