Článek
V dětství mi vykládal příběhy o tom, že jsme vlastně trojčata, ale třetí z nás se proměnila v kocoura. Nebo že jsem se narodila jako chlapec a někdo mě omylem vyměnil v porodnici.
Ale jeho oblíbený „vtip“ byl ten o tom, že mám dvojče. Holku. Prý nás rozdělili hned po porodu.
„Jsi jedna polovina. Tu druhou teď někde vychovávají úplně cizí lidi,“ říkal se smíchem.
Smála jsem se taky.
Byla to blbost.
Ale opakoval to tak často, až se to ve mně usadilo jako malý, neškodný červík pochybnosti.
Občas, v tichých večerech, jsem si představovala, že někde chodí po světě holka, která vypadá jako já.
Když mi bylo 29, bratr tragicky zemřel. Nečekaně, autonehoda.
Při vyklízení jeho bytu jsem našla krabici s nápisem „Sára“ – moje jméno.
Uvnitř byly fotky, výstřižky z novin, papíry z nemocnice. Ale i něco, co mi zrychlilo tep:
Fotografie holky. Mé věkové kategorie. A vypadala… jako já.
Stejné oči. Stejné rysy.
Ale ne já.
Na zadní straně bylo napsáno:
„Lenka – 2002, nemocnice Hradec.“
Zatajila jsem dech.
Začala jsem pátrat. Nevěděla jsem přesně, kde začít. Ale bratr měl dobrý smysl pro dokumentaci. A mně postupně začalo docházet, že to možná nebyl vtip.
Netrvalo dlouho a narazila jsem na profil na sociální síti.
Lenka M.
Bydlela asi 70 km ode mě.
A její profilovka mě málem porazila:
Byla to moje tvář. Ale ne moje fotka.
Seděla na lavičce, na sobě modrý kabát – úplně stejný jako mám já.
Jako bych se dívala do zrcadla, které ukazuje jiný život.
Napsala jsem jí.
Nejdřív neodpověděla. Pak stručně:
„Dostávám takové zprávy občas. Ale dám ti šanci. Přijeď.“
Setkaly jsme se v kavárně na půl cesty.
Když jsem ji uviděla naživo, nebyly už žádné pochyby.
Byly jsme identické.
V očích jsme měly stejný výraz – směs šoku, nedůvěry a podvědomého spojení.
„Já vím, že to zní šíleně,“ řekla jsem.
Lenka se usmála. „Moje máma jednou něco naznačila. Ale vždycky to utnula. Možná věděla víc, než říkala.“
Začaly jsme se scházet. Opatrně, pomalu.
Nešlo jen o podobnost. Byl to zvláštní pocit – jako bych našla zrcadlo, které cítí.
Dokončovaly jsme si věty. Měly jsme stejné fóbie, smály se stejným způsobem.
A obě jsme měly ve svém dětství prázdná místa, která nedávala smysl.
Rozhodly jsme se pro test DNA.
Výsledek přišel za tři týdny.
99,98 % shoda. Jednovaječná dvojčata.
Máma se mi zhroutila v náručí, když jsem jí ukázala výsledek.
„Nebylo to moje rozhodnutí,“ opakovala.
„Tvoje biologická matka byla nezletilá. Vás dvě rozdělili. Já si tě adoptovala. Ale tehdy to bylo složité… nechtěli nám dát obě.“
Zbyla jen jedna.
A druhá žila s jinou rodinou, o několik desítek kilometrů dál.
Bratr to věděl.
Zjistil to, když mu bylo kolem dvaceti. Sám to pátral. A nikdy mi nic neřekl naplno. Jen ve „vtipech“.
Ten „vtip“ mě nakonec přivedl k ní.
Dnes už to není moje dvojče. Je to moje sestra.
Máme jiné vzpomínky, jiné dětství. Ale máme taky šanci – společnou budoucnost.
A někdy, když se spolu díváme do zrcadla, se obě usmějeme a řekneme si:
„Brácho, tys to věděl celou dobu.“
