Článek
Měla jsem za sebou rozvod, pár ošklivých rozčarování a několik večerů, kdy jsem si říkala, že být sama je možná menší zlo než znovu někomu věřit.
A pak přišel on.
Marek.
Poznali jsme se na výletě po Českém ráji. Já tam byla s kamarádkou, on s nějakou partou. Potkali jsme se na zřícenině hradu. Nabídl mi fotku, pak kafe z termosky. A večer jsme si psali, jako bychom se znali celý život.
Byl jiný než ti před ním. Klidný. Pozorný. Uměl naslouchat. Nebyl ukecaný, neohromoval. Spíš pomalu vplouval do mých dnů. Vařil večeře. Překvapoval mě knihami. Měl zvláštní smysl pro humor, takový suchý, nenápadný – ale smála jsem se s ním poprvé po letech bez obav.
Říkal, že dřív žil hodně divoce. Ale že už je v jiném období života.
„Už vím, co je důležitý,“ říkával.
Věřila jsem mu. A milovala ho.
Žili jsme spolu šest měsíců. A bylo to šťastných šest měsíců.
Dokonce jsem začala znovu věřit, že láska v dospělosti může být klidná a opravdová.
A pak přišel dopis.
Byl v bílé obálce, bez odesílatele. Písmo na adrese bylo vypsané, trochu rozklepané. Otevřela jsem ho mezi dveřmi, v kabátu. Ještě jsem se smála do telefonu kamarádce, když jsem začala číst.
„Vážená paní,
pokud čtete tento dopis, vězte, že nejde o pomstu, ale o pravdu. Marek není ten, za koho se vydává. Zadrželi ho před dvěma lety. Dostal tři roky natvrdo. Teď je znovu ve vazbě kvůli porušení podmínky. Pravděpodobně vám lhal. Zkontrolujte si jméno Marek S. v rejstříku trestů. A rozhodněte se sama.“
Dopis nebyl podepsaný.
První reakce byla smích.
Blbost. Nějaký šílenec.
Dala jsem to bokem a pokračovala v práci.
Ale večer se Marek neozval. Ani další den. A pak mi jeho telefon psal „účastník je nedostupný“.
A tehdy to ve mně začalo hlodat.
Našla jsem jeho občanku, kterou měl schovanou v zásuvce. A srdce se mi zastavilo – nebylo tam jeho jméno. Tedy – bylo jiné. Příjmení sedělo, ale křestní jméno měl jiné než to, které mi říkal.
Otevřela jsem internet a zadala to do rejstříku.
Chvíli nic.
A pak – černé na bílém.
Tři roky za podvod a zpronevěru. Podmínka. A nedávné obnovení řízení kvůli falešné identitě.
Zavřela jsem notebook a seděla ve tmě.
Před očima mi běžely všechny ty večery. Jak mi vařil polévku, když jsem byla nemocná. Jak mi koupil hřeben, který jsem si jen tak zmínila, že jsem měla jako malá. Jak mě držel, když jsem měla noční můru.
A najednou to všechno bylo… jiné.
Režie někoho, kdo věděl, co dělá.
Trvalo mi tři dny, než jsem se odhodlala napsat. Nevěděla jsem, kam přesně. Ale kontaktovala jsem věznici, odkud přišel ten dopis. A oni mi potvrdili, že Marek – tedy Miroslav S. – je ve vazbě. A že mě má v seznamu kontaktů pod jménem „snoubenka“.
Slovo, které mi nikdy neřekl. Ale které někde napsal.
Dnes už je to rok. Napsal mi jednou. Dopis rukou. O tom, že mě nikdy nechtěl zranit. Že mě miloval. A že se bál, že kdyby mi řekl pravdu, ztratí mě dřív, než mě stihne opravdu mít.
Nepodepsal se „Miroslav“. Podepsal se „Marek“.
Tak, jak jsem ho znala já.
Ten dopis jsem nepřetrhla. Ale taky jsem na něj nikdy neodpověděla.
Věřila jsem, že když člověk někoho miluje, tak mu řekne pravdu.
On mě miloval – ale ne dost na to, aby mi důvěřoval.
A možná právě proto to skončilo.
