Článek
Češtinu, dějepis, chvíli i občanskou výchovu. Byla to práce, která mě naplňovala, i když mě občas unavovala. Vídala jsem každý rok nové tváře, děti, které přicházely s očima plnýma očekávání. A stejně jako přicházely, mizely. Některé zůstaly v paměti navždy, jiné jen v katalogu a třídní knize.
Adam byl jedním z těch, na které bych možná časem zapomněla. Kluk z osmé třídy, tichý, nenápadný. Nikdy nezlobil, nikdy se nehlásil. Nepsal špatné testy, ale ani neexceloval. Sedával vzadu u okna, většinou s kapucí přes hlavu, oči sklopené. Nejednou jsem si všimla, že nosí pořád stejné tričko, že má děravou tašku. Občas přišel bez penálu, bez sešitu. Když jsem se zeptala, řekl jen: „Zůstal doma.“ Nikdy si nestěžoval. Nikdy nic nechtěl.
Pamatuji si, jak jsem jednou chtěla celou třídu rozesmát, a vtípek o tom, že „někdo snad spí s otevřenýma očima“, jsem mířila na Adama. Neřekl nic, ale na další hodině už oči nezvedl vůbec. Dnes bych si to vyčítala.
Po letech jsem odešla do důchodu. Byla jsem sama, děti jsem neměla, manžel zemřel brzy. Život bez školy byl prázdný. Chodila jsem na procházky, na nákupy a někdy jen tak sedávala na lavičce na nádraží. Lidi tam proudí, každý někam jde. Byla jsem jen pozorovatel.
A pak jsem ho uviděla.
Ležel na lavičce, v kapuci, přikrytý starou bundou. Bylo sychravo, listopad. Vypadalo to, že spí. Něco mě donutilo přiblížit se. A pak otevřel oči. Poznal mě dřív, než já jeho.
„Paní učitelko?“ řekl tiše, skoro provinile.
Byl to Adam. Starší, vyzáblejší, ale ten samý výraz – klidný, uzavřený, tichý.
Posadila jsem se vedle něj. Nevěděla jsem, co říct. Po chvíli jsem se zeptala, jestli nechce čaj. Přikývl.
Seděli jsme pak u automatu a on vyprávěl. Že po škole neměl kam jít. Máma ho vyhodila, prý už na něj neměla nervy. Táta pil a zmizel, když mu bylo patnáct. Nějakou dobu přespával u kamarádů, pak pod mostem, někdy v nonstopu, pokud si vydělal něco na brigádě. Teď už ani tu neměl. Prý je to lepší než doma. A že nechce nikoho obtěžovat.
Té noci jsem nemohla spát. Měla jsem z něj těžko na srdci. Tolik let jsem ho měla před očima – a vlastně jsem ho neviděla.
Druhý den jsem zavolala do neziskovky, o které jsem jednou slyšela. Pomáhají mladým bez domova. Dala jsem jim Adamovo jméno. Za dva dny jsme se znovu potkali. Chtěl odejít, ale zastavila jsem ho. Pomohli jsme mu. Dostal místo v azylovém domě, později práci ve skladu.
Dnes má Adam malý pokoj, chodí do práce a jednou za čas mi napíše: „Díky, že jste mě viděla.“
Od té doby přemýšlím o všech těch dětech, co jsem učila. Kolik z nich bylo tichých, neviditelných? Kolik z nich čekalo, že si jich někdo všimne?
Možná jsem měla být přísnější, možná citlivější. Ale vím jedno – Adam mi ukázal, že učitelé neučí jen látku. Učíme i tím, že se díváme. Že nasloucháme i tichu. A že i jedno obyčejné „jak se máš?“ může být pro někoho začátkem nového života.
