Článek
Nepotřeboval jsem nic speciálního, jen něco, co fotí líp než moje stará rachotina. Brigádu mi domluvila máma – přes známou pracovala v domově pro seniory a prý tam hledali někoho na pomocné práce. „Jen na léto,“ říkala. „Trochu vytřít, umýt nádobí, pomoct s nákupy. Nic hrozného.“
Neměl jsem lepší plán, a tak jsem kývl.
První den byl upřímně děsivý. Všude zvláštní ticho, vůně dezinfekce, kolečková křesla a pohledy starých lidí, kteří se tvářili, jako bych byl vzduch. Pracovnice na recepci mi dala rozpis a instruktážní papír. „Hlavně se neboj jich,“ řekla mi. „Oni tě třeba ani neosloví, ale vnímají všechno.“
Zpočátku jsem se držel v kuchyni. Myl jsem hrnce, nosil čaje, občas někoho doprovodil na dvůr. Moc jsem nemluvil. Jenže pak jsem si začal všímat drobností. Paní Karasová si každé ráno po snídani potichu zpívala stejnou melodii. Pan Hron sedával na lavičce vždy přesně v 15:00 a počítal ptáky. A paní Machová, která mě ze začátku ignorovala, jednou utrousila: „Ty máš oči jako můj syn.“
Od té chvíle jsme spolu mluvili téměř každý den.
Vyprávěla mi, jak jako mladá hrála na housle, jak se poznala s manželem, jak o něj přišla. Vyprávěla s klidem, ale v očích jí to žilo. Po týdnu jsem jí přinesl starý přehrávač a CD s vážnou hudbou. Rozbrečela se. Prý už dvacet let neslyšela Dvořáka.
A tak jsem začal naslouchat. Nejen jí, ale i ostatním. Každý měl svůj příběh. Některé veselé, jiné tragické. Pan Hron mi vyprávěl o tom, jak utekl z komunistického Československa do Rakouska, byl tam tři roky, než ho poslali zpátky. Paní Konečná si pamatovala skoro celý telefonní seznam z roku 1995. Když jsem jí řekl svoje číslo, řekla: „To je skoro jako číslo mého bývalého manžela. Ten mi ale nikdy nezavolal zpátky.“
Bylo zvláštní, jak rychle jsem přestal vnímat tu práci jako práci. Chodil jsem tam dobrovolně i o víkendech. Začal jsem nosit kávu s sebou, číst jim noviny, pouštět staré filmy. Někteří se smáli, jiní jen tiše poslouchali. Ale cítil jsem, že to má smysl.
Na konci léta, když jsem měl odcházet, mi paní Machová dala malou krabičku. Uvnitř byl starý náramek s dřevěnými korálky. „Ten mi dal manžel, když jsem mu řekla, že čekám dítě,“ šeptla. „Tobě ho dávám proto, že jsi nám připomněl, že ještě žijeme.“
Od té doby jsem ten náramek nikdy nevzal do ruky jen tak. Je jako připomínka.
Že i když máš pocit, že děláš něco obyčejného, může to pro někoho znamenat všechno.
Ten telefon jsem si nakonec koupil. Ale už to nebyla ta nejdůležitější věc v mém létě.
To nejcennější, co jsem si odnesl, byly ty příběhy. A pocit, že jsem na chvíli nebyl jen brigádník. Byl jsem někdo, koho si zapamatovali.
A já je taky.
