Článek
Nevyhrávala jsem soutěže, netočila videa na internet, nikdo mě nikdy nezval do televize.
Pracovala jsem jako knihovnice. Žila v malém bytě na okraji města.
Měla jsem černého kocoura jménem Hugo, jedny pořádné zimní boty a malý kufr, co jsem používala jen jednou za tři roky.
Zkrátka – obyčejnost v lidské podobě.
A právě proto jsem tomu telefonátu nejdřív nevěřila.
Byla středa.
Pamatuju si to přesně, protože jsem měla směnu s Marcelou, která vždycky nosí ošklivé svetříky s jeleny a mluví příliš nahlas o svých kočkách.
Zazvonil mi mobil. Neznámé číslo.
Na displeji: „+1“.
„To je nějaká reklama,“ zavrčela Marcela. „Američani ti chtějí prodat matraci nebo dietu.“
Zvedla jsem to spíš z nudy než ze zájmu.
A pak se to stalo.
„Mluvím s paní Evou Malou?“ ozval se mužský hlas s lehkým přízvukem.
„Ano?“
„Tady je doktor James Monroe. Pracuji na genealogickém výzkumu pro jeden americký právnický fond. Jste v tuto chvíli schopná mluvit?“
Zamrzla jsem.
Genealogie? Právo? Spojené státy?
„Ano, ale… nechápu, o co jde.“
„Jde o to, že jste podle našich informací nejbližší žijící příbuzná jednoho pána, který nedávno zemřel v Texasu. Jmenoval se Elliot Salinger. Byl bezdětný. A… zanechal poměrně významné dědictví.“
„To je chyba,“ vyhrkla jsem. „Žádného Elliota neznám. A rozhodně nikoho v Americe.“
„To je možné. Ale podle záznamů a DNA testu jste jeho vnučka.“
Seděla jsem v kanceláři knihovny a měla pocit, že slyším trailer na film, ve kterém rozhodně nehraju hlavní roli.
Já? Vnučka Američana?
A pak to začalo dávat smysl.
Máma o svém otci nikdy nemluvila. Vždycky říkala, že „odešel, když byla malá“ a že „nechce tahat minulost do přítomnosti“.
Vždycky to působilo, jako by někdo v rodině prostě zmizel. Jako by ho vymazali.
Jenže teď se ten někdo ozval zpětně. Z hrobu, přes právníka.
Začalo se to vyšetřovat.
Dostala jsem dokumenty, fotografie, výpisy.
Elliot Salinger – muž narozený v roce 1932 v New Yorku. V padesátých letech strávil pár let v Československu jako zahraniční technik.
A tehdy potkal mou babičku.
Odešel ještě před porodem dcery.
Babička už byla vdaná, mlčela. Máma vyrostla s jiným příjmením. Nikdo se nikdy neptal.
Až na Elliota.
Ten si prý celý život psal poznámky, pátral, zkoušel.
Ale po sametové revoluci už bylo pozdě – babička byla mrtvá a máma o kontakt nestála.
Ale on dál nechal peníze, dům, dopisy.
A v závěti stálo:
„Pokud Evu Malou najdete, ať ví, že byla chtěná.“
Odletěla jsem do Texasu.
Dům v Austinu – dřevěný, bílý, trochu oprýskaný.
Uvnitř fotky, staré desky, knihy o Evropě.
A v jedné zásuvce deník.
Popisoval, jak každé Vánoce posílal dopis – mámě i babičce.
Nikdy nepřišla odpověď.
Ale nikdy nezapomněl.
Stála jsem v tom domě, dívala se na sebe v zrcadle, a najednou jsem nebyla obyčejná.
Byla jsem někým, koho někdo celý život hledal.
Někým, kdo byl součástí příběhu, i když o tom nevěděl.
Dneska mám pořád kocoura, tenisky a malý byt.
Ale taky mám něco navíc:
Dům v Texasu.
Krabici dopisů.
A vědomí, že i když si celý život myslíte, že jste „někdo bez příběhu“ –
někde jinde už ten příběh dávno běží.
A někdy stačí jeden telefonát.
A všechno se změní.
