Článek
Kristýna byla všechno, co já ne: krásná, vtipná, suverénní. Měla dlouhé vlasy, štíhlé nohy, a v očích takový ten výraz lidí, kteří přesně vědí, co dělají.
Já jsem byla spíš tichá, opatrná, trochu neohrabaná.
Ve škole jsem seděla v zadní lavici, zatímco ona recitovala básně před třídou a hrála hlavní roli ve školních besídkách.
Na rodinných oslavách se chlubili jejím vysvědčením, jejími fotkami z tábora, jejími prvními láskami.
Mně říkali „ta druhá“.
A tak jsem se naučila ustupovat.
Nebojovat o pozornost, nepřekážet.
Byla jsem vděčná za drobky: pochvalu od učitelky, pohled od mámy, chvíli, kdy sestra odešla z místnosti a já mohla být sama sebou.
Ne na porovnávání.
Ne na dohlížení.
Jenže i dospělost byla v tomhle neúprosná.
Kristýna šla studovat do zahraničí, pak pracovala v reklamě, cestovala, sbalila Francouze, kterého jsme jí všichni záviděli, i když jsme se to báli přiznat.
Já jsem pracovala v okresní knihovně, bydlela doma s rodiči a jediné dobrodružství, které jsem si kdy dopřála, bylo přelakování kuchyňských skříněk na modro.
Když se jí narodila dcera, přála jsem jí to. Opravdu.
Ale taky jsem si všimla, že má Kristýna unavené oči.
Že víc mlčí. Že ztrácí jiskru.
A pak mi jednoho dne podala deník.
Starý, kožený, se záložkou z fialové stužky.
„Je tvůj,“ řekla.
„Já už ho nepotřebuju.“
Seděla jsem v kuchyni a dívala se na něj jako na zakázané ovoce.
Něco mě tížilo – zvědavost i strach.
Ale večer, když ztichl dům, jsem ho otevřela.
A četla.
Byl plný bolesti.
Kristýna tam psala o tom, jak ji svírá úzkost.
Jak se každé ráno přetvařuje, aby byla „ta skvělá“, „ta úspěšná“, „ta správná“.
Jak měla pocit, že je milovaná jen tehdy, když něco dokáže.
Jak jí chybí obyčejnost. Klid. Ticho.
„Závidím Evě,“ stálo tam.
„Že si dovolí být. Že ji nikdo netlačí. Že může být sama sebou.“
Zírala jsem na ta slova jako na zjevení.
Ona mi záviděla? Ona – Kristýna?
Najednou se sesula celá ta představa, kterou jsem o nás měla celý život.
Nebyla to ona, kdo stál ve světle a já ve stínu.
Byly jsme vedle sebe. Každá s jinou tíhou.
Od té chvíle jsme spolu mluvily jinak.
Poprvé bez soutěžení, bez masek.
Začaly jsme chodit na kafe.
Ne jako „perfektní sestra“ a „ta druhá“.
Ale jako dvě ženy, které se učí navzájem odpouštět sobě i druhé.
Ten deník mám pořád schovaný.
Ne protože bych ho chtěla číst znovu.
Ale protože mi připomíná, že stíny nejsou jen tam, kde není světlo.
Někdy jsou tam, kde si ho musíme pustit samy.
