Článek
Možná proto, že jsem ani neznala, jaké to je. Byla jsem jedináček – a tak mi to odjakživa bylo říkáno. Moji rodiče byli starší, klidní, láskyplní. Nepamatuji si, že by se kolem mě v dětství vyskytoval kdokoli jiný než oni.
Jediná podivnost? Stará, vybledlá černobílá fotografie, kterou máma nosila v peněžence. Malá holčička, asi tříletá, s tmavými vlasy, v bílých šatičkách. Prý jsem to já. „Z fotbalového dne v mateřské školce,“ říkala pokaždé, když jsem se ptala, proč nemá víc dětských fotek. Žádná další z tohoto období nebyla. Jen tahle jediná.
A pak se to stalo.
Bylo mi třicet pět, když jsem poprvé šla na sraz adoptovaných lidí – spíš ze zvědavosti, protože máma mi kdysi nejasně řekla, že jsem přišla „k nim jinak“, ale nikdy to nerozváděla. Po jejím pohřbu jsem v sobě cítila prázdno, které jsem neuměla pojmenovat. Chtěla jsem vědět víc, i když jsem se bála, co to znamená.
Na srazu byla spousta příběhů. A mezi nimi – ona.
Vysoká, klidná, asi v mém věku. Dala se se mnou do řeči, úplně normálně. Jenže když jsem jí po chvíli ukázala tu starou fotku, kterou jsem si ten den vzala s sebou – ztuhla. A beze slova vytáhla z kabelky tu samou fotku. Stejnou. Stejné šatičky, stejný úsměv. Jen… jiná holčička. Ale místo, póza, všechno stejné.
Seděly jsme v kavárně tři hodiny. Ona – Klára – mi řekla, že jí bylo řečeno, že byla v kojeneckém ústavu. Že má dvojče, které bylo údajně „nepřijatelné pro adopci“. A že celou dobu cítila, že někde venku někdo je.
Mně o ničem takovém nikdo nikdy neřekl.
Začaly jsme se scházet. Pomalinku, opatrně, jako bychom obcházely vlastní minulost zvenčí. Dávaly jsme dohromady útržky informací. Stejné datum narození. Stejný původní kraj. Stejná diagnóza „nezralé dítě“ v lékařské zprávě.
A pak jsme se rozhodly: test DNA.
Nevím, co jsme čekaly. Možná, že se to nepotvrdí. Že se nám to jen zdá. Že se držíme nějaké absurdní náhody. Ale výsledek byl neúprosný.
Byly jsme sestry. Dvojčata.
Rodiče mi to zřejmě zamlčeli. Možná z nevědomosti. Možná z obavy. Možná jim bylo řečeno, že druhé dítě nebylo „vhodné“. Nebo prostě jen nevěděli, jak to říct.
Zlobila jsem se? Ano.
Plakala jsem? Dlouho.
Ale víc než cokoli jiného jsem cítila úlevu. Že to, co jsem v sobě cítila jako chybějící díl, nebyla iluze.
Dnes se s Klárou vídáme často. Neříkáme si „sestřičko“. Nehrajeme si na pohádkové shledání. Ale máme mezi sebou zvláštní ticho – takové, co je spíš blízkost než nepříjemno. Ticho, ve kterém jsme každá v sobě konečně někoho poznala.
A někdy, když se dívám na tu fotku, už vím, co mi tak dlouho unikalo:
To jsem nebyla já sama. Nikdy jsem nebyla sama.
