Článek
Nejdřív vztek. Jak si to mohla dovolit? V šestnácti? S klukem, kterého znala tři měsíce?
Pak hrůzu – kde bude spát? Co bude jíst? Nezmrzne někde na nádraží?
Pak hrdost, trapná a nesmyslná, ale přesto tam byla – že je po mně. Že má v sobě stejný vztek, stejnou tvrdohlavost.
A nakonec… prázdno. Ticho, které najednou dělalo zvuky. Skřípání dveří, které už nezabouchla. Plechovka koly v lednici, kterou si nevzala.
Jmenuje se Klára.
A byla mojí jedinou dcerou.
Měla jsem ji brzy, v devatenácti. Sama. Její otec zmizel dřív, než se stihl naučit skloňovat „zodpovědnost“.
Vychovávala jsem ji sama, s pomocí mojí mámy a pak už jen s pomocí vlastního těla, které se naučilo vydržet dvanáctihodinové směny a večery plné domácích úkolů.
Nebylo to ideální, ale byla jsem si jistá, že to zvládneme.
My dvě. Proti všem.
A pak… najednou nebyly „my“.
Odchod Kláry nebyl výbuch.
Byl to pomalý odliv.
Přestala se svěřovat. Přestala se usmívat.
Z jejího pokoje se stala pevnost.
A pak – z ničeho nic – stála přede mnou s batohem na zádech a řekla:
„Odcházím. Nehledáš mě.“
A neobjala mě.
A nezavolala.
A nebyla deset let.
Lidi se ptali.
„Klára? Ta už je velká, viď?“
„V kontaktu jste, že jo?“
„To je dneska normální, mladí potřebují prostor.“
Lhala jsem.
Říkala jsem, že je v zahraničí.
Že jsme si blízké, ale každá žijeme jinak.
Že jsme moderní rodina – víš, taková, co si volá přes WhatsApp.
Ve skutečnosti jsem každý rok na její narozeniny zapalovala svíčku a šeptala, že jsem to myslela dobře.
A každý Štědrý den jsem prostírala o talíř víc.
A každou noc si představovala, že někde zamrzá.
Že někde brečí.
Že někde říká „mami“ – a já tam nejsem.
Bylo to v březnu, deset let a tři týdny po jejím odchodu.
Zvonila jsem právě ponořená do vaření – polévka bublala, rádio hrálo Věru Martinovou.
Zvonění bylo dvakrát krátce, jednou dlouze. Jako dřív.
Otevřela jsem.
A tam stála ona.
Klára.
Vlasy kratší. Oči unavenější. Na tváři jizva, kterou jsem neznala.
Vedle ní kufr.
Velký, červený, odřený.
„Ahoj,“ řekla.
A já nemohla mluvit.
Tělo mě neposlouchalo. Srdce mi bušilo až v krku.
A jediné, co jsem ze sebe dostala, bylo:
„Máš hlad?“
Večeřela pomalu. Rukama si zakrývala ústa, když žvýkala, jako by si odvykla jíst před lidmi.
Když dojídala, podívala se na mě.
Poprvé opravdu.
A řekla:
„Já jsem si tehdy myslela, že mi nerozumíš. Ale teď už vím, že jsem se nechtěla nechat pochopit.“
Byla to jediná omluva, jakou jsem kdy dostala.
A úplně stačila.
Během týdne si začala přivlastňovat náš dům jako dávno ztracenou krajinu.
Jedno ráno jsem ji našla v noční košili na balkoně. Seděla na zemi, pila čaj a zapisovala něco do bloku.
Jindy vařila palačinky – špatně, roztrhané, spálené, ale šťastně.
V noci měla někdy noční můry. Křičela. V cizím jazyce. Možná francouzsky. Možná prostě jen ve jazyce bolesti.
Neptala jsem se hned.
A ona nemluvila.
Ale jednoho večera, když jsme si myly společně nádobí, řekla:
„Ten kufr… Není plný věcí. Jen dvou. Dopisu a urny.“
Ztuhla jsem.
„Jeho?“
Přikývla.
„Byl to idiot. Ale taky jedinej, kdo mě miloval, i když jsem utíkala. A pak… už nebyl nikdo.“
Kufr zůstal u dveří ještě měsíc.
Pak jsme ho spolu otevřely.
Dopis byl pro ni.
Ale poslední tři věty byly o mně.
„Vrať se. Ona tě pořád čeká. I když to nikdy nepřizná.“
Nevím, jestli si Klára zůstane.
Nevím, jestli to zvládneme.
Jizvy máme obě. Ne všechny jdou vidět.
Ale dnes ráno se zeptala, jestli může umýt okna.
A já v tom slyšela otázku, kterou jsem čekala celých deset let:
„Můžu tu zase být doma?“
A já řekla:
„Jo. Můžeš.“
