Článek
Naše malá Anička si hrála na zahradě, kopala lopatkou u starého stromu, kam si ráda schovávala „poklady“. Z kuchyně jsem ji pozoroval přes okno, s kávou v ruce. Usmíval jsem se.
Pak ale zvedla hlavu a zakřičela:
„Tati, podívej, našla jsem zub!“
Myslel jsem, že jde o nějakou hračku, nebo starou kost z vývaru, kterou tam mohla zanést naše fenka. Když jsem k ní přišel, ztuhl jsem. Držela v ruce něco, co vypadalo až příliš reálně. Až příliš lidsky.
Byl to zub. Lidský. Stolička. Špinavá, zčernalá, ale zřetelně patřila člověku.
Nechtěl jsem Aničku děsit, tak jsem jen řekl, ať jde dovnitř a pustí si pohádku. Zahrabal jsem zub zpátky do země, ale celou dobu mě svíral podivný pocit. Druhý den jsem se vrátil se zahradnickým náčiním a začal kopat na stejném místě.
V hloubce asi třiceti centimetrů jsem našel další zub. A pak kus kovu – starý knoflík. Potom něco, co připomínalo úlomek čelisti.
Zavolal jsem policii. Přijeli, ohledali místo a vše uzavřeli. Kriminalisté objevili víc kosterních pozůstatků. Některé už značně rozložené. Vše nasvědčovalo tomu, že tělo bylo pohřbeno v mělkém hrobě – dávno, možná ještě za války.
Dům, ve kterém jsme žili, byl v naší rodině dlouho. Patřil mému dědovi. Byl to přísný, mlčenlivý muž. O válce mluvil málo, jen to, že byl „u německé strany“. Nikdy jsem to neřešil. Nikdy mě nenapadlo, že by mohl…
Policie o tom mlčela, ale když jsem se později setkal s jedním z vyšetřovatelů, jen pokýval hlavou. „Ten hrob tam byl opravdu starý. Pravděpodobně z let 1944–45. Není to první případ.“
Začal jsem pátrat v kronikách, v obecních záznamech. Našel jsem zmínku o uprchlících, kteří prchali přes naši oblast. O lidech, kteří „zmizeli“ beze stopy. A jméno mého dědy figurovalo mezi členy místní domobrany.
Od té doby už se na zahradě necítím stejně. Každý krok mi připomíná, co tam leželo. Co možná kdysi někdo spáchal – a co zůstalo zakopané celá desetiletí.
A Anička? Ta už se ptá, proč nesmí kopat pod stromem. Co jí mám říct?
