Článek
Nebo jsme si to aspoň všichni mysleli.
Byl to ten typ člověka, který nosí stejný kabát dvacet let, vstává v šest a jí chleba s máslem na minutu přesně.
Každý víkend chodil na hřbitov za babičkou, a když mluvil o minulosti, vždy s nostalgií, ale bez detailů.
Byla jsem jeho vnučka. Nejbližší.
A tak mi připadlo přirozené, že právě já dostanu na starost vyklízení jeho bytu po pohřbu.
Nečekala jsem nic zvláštního.
Ale člověk by neměl nikdy podceňovat, co všechno se dá skrývat v šuplících.
První dny jsem byla v praktickém módu – třídit, rozdávat, vyhazovat.
Fotky, knihy, staré účtenky, pohledy.
A pak jsem v šuplíku pracovního stolu našla dřevěnou krabičku – uzamčenou.
Malý, mosazný klíč jsem objevila až o den později, za skříní.
Zacvaklo to jemně. Krabička se otevřela a uvnitř…
byl pas.
Na jméno Karel Dvořák.
Datum narození, obličej – všechno sedělo.
Až na jedno: adresa.
Dědeček v tom pasu měl trvalý pobyt ve Vídni.
Nevěděla jsem, co si o tom myslet.
Podle toho dokumentu jezdil pravidelně mezi Prahou a Vídní.
Ale nám – rodině – nikdy neřekl, že by měl co do činění s Rakouskem. Nikdy nejevil zájem o cizinu. Dokonce ani německy nemluvil.
Alespoň… jsme si to mysleli.
Kromě pasu tam byl i dopisek.
V něm jen pár vět. Psáno ženskou rukou:
„Děkuju ti za všechno, Karle.
I když jsme nikdy nemohli být úplně spolu, nikdy jsem nelitovala.
Navždy tvoje, L.“
Dny na to jsem nemyslela na nic jiného.
Kdo byla „L.“? Co dělal ve Vídni?
Měla jsem dvě možnosti: nechat to být, nebo zjistit pravdu.
Rozhodla jsem se pro druhé.
Ve Vídni jsem nejdřív bloudila. Hledala adresu z pasu – starý činžovní dům, tři patra, zvonky s rakouskými jmény. Ale jeden byl přelepený jmenovkou „L. Langová“.
Zazvonila jsem.
Otevřela mi žena, možná sedmdesátiletá. Jemné rysy, klidný hlas.
„Hledám pana Karla Dvořáka,“ řekla jsem.
Na chvíli ztuhla. Pak jen tiše pronesla:
„On… zemřel, že ano?“
Přikývla jsem.
Pozvala mě dál.
V jejím bytě byly fotky dědečka. Ne s námi – ale s ní.
Na výletech, na lodi, na zahradě.
Usmíval se jinak. Jako někdo, kdo si dovolil být volný.
Ludmila – tak se jmenovala – mi vyprávěla.
Poznali se na cestě vlakem v roce 1975.
Začali si psát. Pak se začali vídat – nejdřív jako přátelé, později… jinak.
Dědeček žil „dva životy“.
Oficiálně s babičkou a námi, ale každý druhý měsíc jel „na služební cestu“, jak říkal.
A v tu dobu byl s ní.
„Nikdy mi neslíbil, že s tebou zůstane natrvalo,“ řekla jsem.
Ludmila se usmála.
„Ne. Ale slíbil, že mě nikdy opustí. A ten slib dodržel. Do posledního dne.“
Ukázala mi pohledy, dopisy, účtenky. Jejich malý svět.
A pak vytáhla dokument, který mě zasáhl nejvíc.
Závěť.
Dědeček jí odkázal část úspor. A napsal:
„Za roky ticha, která jsi naplnila světlem.“
Vrátila jsem se do Prahy jiná.
Ne zlomená. Ale jiná.
Dědeček nebyl tím, kým jsme si mysleli.
Byl víc.
Složitější. Skutečnější.
A přesto – nebo právě proto – jsem ho milovala víc než kdy dřív.
Někdy lidé žijí dva životy.
A teprve po smrti pochopíme, který z nich byl ten opravdový.
