Článek
Slunce konečně prorazilo pošmourné dubnové mraky a děti si chtěly hrát venku. Jenže pak začalo drobně pršet a ony se stáhly zpět domů. „Můžeme si jít hrát na půdu?“ prosily mě. Neviděla jsem důvod, proč ne. Starý dům po rodičích jsem nedávno zdědila a kromě prachu a zapomenutých krabic tam nebylo nic zajímavého – nebo jsem si to alespoň myslela.
Po hodině přišly dolů. Dcerka v ruce svírala svazek dopisů svázaný modrou stužkou. Syn se mračil. „Mami, tohle bylo schované za trámem. Myslíš, že si to můžeme přečíst?“
Vzala jsem dopisy do ruky. Obálky byly zažloutlé, popsané jemným ženským rukopisem. První byla nadepsaná: „Pro Karla. Navždy.“ Karel byl můj otec. Zemřel před deseti lety. Ale co mě zarazilo nejvíc – dopisy nebyly od mojí mámy.
„Tohle asi není pro děti,“ řekla jsem tiše a odnesla si svazek do ložnice. Děti pochopily a neptaly se. Usedla jsem na postel a rozvázala stužku. První dopis byl z roku 1984. Přesně ten rok, kdy se moji rodiče vzali.
„Drahý Karle,
dnes jsi mi řekl, že si ji vezmeš. Vím, že je to správné, ale nemohu přestat myslet na nás. Na ty dny, kdy jsme spolu jen tak seděli na lavičce a představovali si, jaký by mohl být náš život…“
Zatajila jsem dech. Dopisy pokračovaly. Bylo jich přes třicet. Psala mu žena jménem Eva. Netušila jsem, že by v tátově životě někdo takový byl. A co bylo horší – většina těch dopisů vznikla během let, kdy už byl ženatý s mojí matkou.
Četla jsem dál. S každým řádkem mi bylo jasnější, že otec měl s Evou vztah, který nikdy neskončil. Scházeli se tajně. Psali si, telefonovali. Byla to láska, která trvala desetiletí – a o které moje máma nejspíš nikdy nevěděla. A já? Byla jsem výsledkem jiného vztahu. Jiného manželství. Ale co kdyby se otec rozhodl jinak?
Na dně svazku byla poslední obálka. Na ní stálo: „Pokud tohle čte někdo jiný než ty, Karle, pak se stalo něco, co jsem si nikdy nepřála.“ Byl to dopis na rozloučenou. Eva v něm psala, že chápe, proč si otec zvolil rodinu. Ale že ho nikdy nepřestala milovat.
Seděla jsem dlouho v tichu. V hlavě se mi motaly stovky otázek. Znala jsem vůbec svého otce? A proč ty dopisy schoval – nebo proč je nespálil? Možná doufal, že je jednou najdu. Nebo prostě nedokázal zahodit kus svého srdce.
Druhý den jsem šla na půdu znovu. Prohlédla jsem místo, kde děti dopisy našly. Za trámem byla malá dřevěná krabička – prázdná. Vypadalo to, že dopisy někdo kdysi pečlivě uschoval a už se k nim nikdy nevrátil. Možná zapomněl. Možná nechtěl.
Dětem jsem řekla, že šlo o staré dopisy od kamarádky. Neptaly se víc. Ale já věděla, že část mého rodinného příběhu se právě přepsala. A že některé pravdy leží roky v prachu – dokud si někdo nezačne hrát.
