Článek
Leták ze supermarketu, složenka, upomínka z banky – nic, co by člověk chtěl otevřít. A mezi tím jeden zažloutlý obálkový papír. Bez odesílatele. Bez zpáteční adresy.
Jen jméno a adresa. Ta moje.
Doma jsem ho chvíli nechal na stole. Myslel jsem, že je to chyba. Omyl pošty.
Ale nakonec jsem obálku otevřel.
Uvnitř byl dopis. Rukou psaný, neúhledně, s několika škrty.
A hned první věta mě zarazila:
„Pokud tohle čteš, možná už jsem pryč. Ale i tak ti to musím říct…“
Dopis byl adresovaný někomu jinému.
Někomu jménem Michal.
Pisatelem byl člověk, který se zjevně chystal odejít. Možná navždy. Nepsal konkrétně, ale mezi řádky bylo cítit, že je na konci sil.
Psalo se v něm o bolesti, o výčitkách, o věcech, které se nikdy neřekly nahlas.
O tom, jak mu Michal kdysi zachránil život – a on si to tehdy neuvědomil.
Jak byl mladý, hloupý, zahořklý, a jak utíkal před lidmi, kteří ho měli rádi.
Jak si přál, aby mohl začít znovu.
Četl jsem ten dopis několikrát.
Ne proto, že by mi patřil.
Ale proto, že jsem v každé větě cítil upřímnost, kterou člověk běžně neslyší.
Byl to dopis, který měl být odeslán, ale asi nebyl.
Možná ho někdo zahodil. Možná ho někdo přepsal a starou verzi vyhodil. Možná ho pošta vážně doručila špatně.
Ale dostal se ke mně.
A já měl pocit, že se to nestalo náhodou.
Ten večer jsem napsal vlastní dopis.
Své mámě.
Poděkoval jí za to, že mi vždycky věřila, i když jsem si to nezasloužil. Napsal jsem tátovi, že ho obdivuju, i když mu to nikdy neřeknu do očí.
A napsal jsem kamarádovi, se kterým jsem se pohádal – jen tak, bez očekávání.
Odpověděl mi ještě ten den.
Od té chvíle mám v šuplíku papír a obálky.
A jednou za čas někomu napíšu.
Ne proto, že musím. Ale proto, že chci. Protože život je někdy moc krátký na to, abychom čekali, až bude „správná chvíle“.
A protože i dopis, který není pro tebe, může být nakonec právě ten, který jsi měl přečíst.
