Článek
Normální den, úplně obyčejné úterý. V rukou držel tlustou obálku, pečlivě zalepenou, s vybledlým razítkem a lehce zažloutlými okraji. „Doporučeně,“ řekl. Převzala jsem ji a podívala se na jméno odesílatele. Ztuhla jsem.
Bylo tam moje jméno.
Ne, nešlo o chybu. Byl tam i můj rukopis. Vím to jistě – trochu kulatá, školácká písmena s charakteristicky přeškrtaným „t“. Dole byla adresa, kde jsem bydlela před třemi lety. A datum pod razítkem? Leden 2022. Opravdu. Napsala jsem si dopis. Sama sobě.
Ale vůbec si na to nevzpomínám.
Začala jsem otevírat obálku s pocitem, jako bych držela v rukou vlastní paměť v konzervě. Něco, co mělo být zapomenuto. Vůně starého papíru. Pár stránek, pečlivě složených. Hned první věta mě zarazila:
„Pokud tenhle dopis čteš, znamená to, že jsi přežila.“
Zastavila jsem se. Pohlédla z okna na ulici, kde se líně táhla auta, na psa, co čůral u lampy, na starou paní s taškou z Lidlu. Všechno bylo tak banálně normální – a přitom ten dopis jako by otevřel dveře do jiného vesmíru. Do verze mého života, na kterou jsem zapomněla. Nebo se rozhodla zapomenout.
„Píšu ti, protože tehdy nebylo jasné, jestli se dožiješ dalšího roku. Pamatuješ? Ty noci, kdy jsi přemýšlela, jestli vůbec má smysl vstát z postele? Já jo. Proto ti teď chci něco říct. Nejsi slabá. Jen unavená.“
Tohle jsem si napsala?
Stránky pokračovaly. Psala jsem o věcech, které dnes působí jako cizí sen. O vztahu, který skončil nenápadně, ale bolel jako otevřená zlomenina. O práci, která mě dusila, ale kterou jsem tehdy nemohla opustit. O panických atakách, o úzkosti, o všem, co se ve mně hromadilo, ale co jsem navenek nedokázala říct ani nejbližším.
Ale psala jsem i o naději. O tom, co bych si přála – ať už to byly banality jako nové boty, nebo větší věci: najít klid, umět být sama a nebát se ticha. Naučit se znovu věřit, že svět není jen nekonečná série průšvihů.
Na konci byla krátká poznámka:
„A pokud tohle čteš a máš pocit, že se nic nezměnilo, klidně mi napiš zpátky. Odpověz mi. Však víš, kam.“
Celé dopoledne jsem jen seděla, dopis v klíně, prsty neklidně jezdily po zažloutlých okrajích. Hlavou mi běželo: Co by mi ta dívka z minulosti řekla, kdyby mě dnes viděla? Byla by zklamaná? Anebo by se usmála a řekla: „Tak vidíš, žiješ.“?
Večer jsem vytáhla papír. Psala jsem opatrně, jako bych hladila křehké místo, které se dlouho hojilo. Psala jsem o věcech, co se změnily. O tom, co jsem si znovu dovolila – smát se, být zamilovaná, mít klid. O věcech, které zůstaly stejné. A taky o tom, že někdy je i přežít malý zázrak.
Nevím, jestli ten nový dopis pošlu. A pokud ano, komu vlastně. Ale možná to ani není důležité. Možná nejde o adresáta.
Možná jde jen o to si občas připomenout, kdo jsme byli – a že jsme to zvládli.
