Článek
Vždycky ve mně vyvolávají směs očekávání, které nikdy není naplněné, a úzkosti z nevyřčených přání.
Letos mi bylo čtyřicet tři.
Žádné kulatiny, žádné velké plány. Jen pondělí, únava a snaha přežít den bez hořkosti.
Když jsem ve tři odpoledne vešla do kanceláře po poradě, na stole ležela kytice.
Růžové lilie, bílé růže, trocha eukalyptu. Vkusná, jemná.
Vedle ní bílá kartička v obálce.
Naše účetní Lenka zahlásila:
„Někdo tě má rád, Helenko! A tentokrát to není přeplatek z pojišťovny.“
Všichni se zasmáli. Já taky. Ale v břiše mi poskočilo.
V práci jsem se chovala, jako bych dárky dostávala denně.
Ale doma, když jsem kytici postavila do vázy, mě napadlo: Od koho asi je?
Roztrhla jsem obálku. A četla.
„Díky za včerejšek. Myslím, že jsi mě zachránila.
Šárka“
Zamrkala jsem. Ještě jednou.
Šárka?
Moje jméno není Šárka.
A včera jsem nikoho nezachraňovala.
Včera jsem byla doma, sama, s mraženou pizzou a skleničkou vína, protože Petr zapomněl, že mám svátek – natož narozeniny.
Seděla jsem na gauči s kyticí od cizí ženy a došlo mi něco podivného.
Ta kytice nebyla pro mě.
Druhý den jsem se zkusila zeptat kurýra, který měl kytici doručit – jestli náhodou nepomíchal adresy.
„No… já měl napsané jméno Šárka – ale adresa seděla. A paní přebírající byla moc milá. Usmívala se.“
Usmívala jsem se. Protože jsem nevěděla.
A protože jsem chtěla věřit, že mě má někdo rád.
Celý týden mi ta kytice voněla v obýváku.
A taky celý týden jsem přemýšlela: Kdo je Šárka? A kdo je ten, kdo jí poslal květiny?
A proč přišly ke mně?
A pak jsem si všimla drobnosti.
Na obálce byl smazaný nápis – pod světlem šlo rozpoznat otlačené písmo.
Petr.
Jeho jméno. Jeho rukopis.
Nemusela jsem hledat dál.
Dopis nepsala Šárka jemu.
Psal ho on jí.
Neřekla jsem nic.
Květiny jsem nechala zvadnout.
Až opadaly úplně, uložila jsem stonky do pytle a vynesla s odpadky.
Pak jsem si otevřela víno.
A seděla v tichu.
Tentokrát už bez úsměvu.
