Článek
Firma tehdy sídlila v polorozpadlém domku, měli jsme dvě stará auta, jednu tiskárnu a velké plány. Byla jsem tam skoro od začátku. Pamatuju si jména prvních klientů, všechny firemní večírky i to, jak jsme jednou topili elektrikou, protože plynový kotel shořel.
Z té firmy se za dvacet let stalo něco většího. Měli jsme moderní budovu, několik poboček, desítky zaměstnanců. Já mezitím zestárla – ne nijak dramaticky, ale stačilo to, aby se mi změnil pohled kolegů. Přestala jsem být „ta, co všechno ví“ a stala se „tou starší dámou, co to už dělá po svém“. Ale já pořád věřila, že mám své místo. Že zkušenosti a loajalita mají váhu.
Můj syn Ondřej vyrůstal s vědomím, že máma je pořád v práci. Chodil za mnou do kanceláře kreslit, později mi pomáhal s počítačem a tiskárnou. Technika mu šla odmala, zatímco já s ní věčně bojovala. Vystudoval informatiku, byl šikovný a chytrý. Měla jsem na něj vždycky radost.
Když ho firma najala jako IT správce, byla jsem šťastná. Bylo to jako uzavření kruhu – já firmě dala mládí, on jí přinese budoucnost. Jenže jsem netušila, jak doslovně to bude.
Začalo to nenápadně. Někdo „modernizoval“ můj pracovní postup. Přesouval se mi stůl, mazaly se mé papírové poznámky, nabízely se mi školení, která jsem nechtěla. Pak mi jednoho dne řekli, že moje pozice se slučuje s jinou. Prý efektivita.
A hádej, kdo ji dostal? Můj syn.
Seděla jsem tam jako opařená, když mi to oznamovali. Vedle mě stál Ondřej. Ani se na mě nepodíval. Jen řekl: „Mami, bude to tak lepší. Potřebujeme se posunout.“
Bolelo to. Ne proto, že mě vyhodili. Ale proto, že to udělal on. Můj vlastní syn. Věřila jsem, že mě zná, že ví, kolik jsem pro tu firmu udělala. Ale on se díval jen na čísla.
Týdny jsem s ním nemluvila. Byl klidný, tvrdil, že to nebylo osobní. Ale pro mě bylo všechno osobní. Když tě nahradí někdo cizí, je to jedna věc. Když tvůj syn… to je jiný druh ticha.
Dnes je to rok. Nejsme rozhádaní, ale něco se mezi námi posunulo. Jsem na něj pořád pyšná. Ale taky opatrnější. Možná je to lekce, že děti nejsou náš klon. Mají vlastní cestu. A někdy na ní přejedou přes tu naši.
Ale možná… možná to všechno bylo správně. Jen se to ve skutečném životě neříká tak hezky jako ve firemních zprávách.
