Článek
Mladý pár, svatba na statku za městem, přátelská atmosféra, dobré světlo.
Mám za sebou stovky svateb, oslav, portrétů. Už mě jen tak něco nerozhodí. Ale co se stalo u téhle zakázky, mi vrtá hlavou dodnes. A popravdě – občas mě budí i ze spaní.
Fotil jsem v exteriéru – novomanžele v záběru, za nimi alej stromů. Obyčejná momentka, pár kroků, pár záběrů, lehký smích.
Pak jsme se přesunuli do stodoly na skupinové fotky.
Všechno šlo hladce.
Až do večera.
Doma jsem si sedl k počítači, stáhl snímky z foťáku a začal je třídit. A hned první série – ta z aleje – mi zamrazila zátylek.
Na jedné z fotek bylo něco navíc.
Mezi dvojicí stromů vzadu – tam, kde předtím nikdo nebyl – stála postava.
Zastřená, černobílá, rozmazaná. Ale přesto výrazná.
Stála bokem, jako by pozorovala pár v popředí.
V první chvíli mě napadlo, že jde o hosta. Ale prohlížel jsem sérii záběrů – a na předchozí ani následující ta postava nebyla.
Jen na jedné jediné.
A v exifu nebyl žádný zásah, žádný glitch, nic, co by to vysvětlovalo.
A pak jsem si zvětšil detail.
Měla neobvyklý obličej.
Něco mezi starou ženou a dítětem. Jakoby nepatřila do žádného věku.
A co víc – měla na sobě šaty, které působily starodávně. Ne retro, ne stylizace. Spíš jiná doba.
Zkusil jsem to přejít. Říkal jsem si: hraje si se mnou světlo, přelud, kouř. Ale čím víc jsem na tu fotku zíral, tím víc mi bylo nepříjemně.
Byl to ten druh nepříjemnosti, který člověk cítí, když mu něco nehraje na úplně základní úrovni.
Na svatbu jsem se znovu nevracel. Pár jsem kontaktoval, nic jsem neříkal, jen jsem poslal výběr fotek, tu zvláštní jsem vynechal.
Ale večer jsem si ji otevřel znovu.
Chtěl jsem ji smazat.
Ale místo toho jsem ji zvětšil.
A pak jsem si všiml dalšího detailu.
Na krku té postavy visel přívěsek. A ten přívěsek…
To bylo logo mého starého ateliéru.
Ruční odznáček, který jsem rozdával kdysi na úplném začátku.
Takový měl jen pár lidí.
A já si vzpomněl, že jednu z prvních modelek, které jsem kdy fotil, tehdy před lety, byla dívka, která náhle zmizela.
Nikdy jsme se nedozvěděli proč, jak, kam.
Ale když jsem viděl tu postavu…
Napadlo mě něco šíleného.
A doteď si nejsem jistý, jestli to byla ona –
nebo já ztrácím rozum.
Fotím dál. Ale tu fotku jsem si nechal.
Ne kvůli senzaci.
Ale jako připomínku, že realita se někdy chová jinak, než čekáme.
A že ne všechno, co se objeví v záběru, tam patří.
