Článek
Ta vůně dezinfekce, chladné zářivky, ticho přerušované pípáním přístrojů. V ten den jsem tam ale šla „jen na pozorování“.
„Není to nic hrozného,“ řekl lékař, „chtěli bychom vás přes noc nechat na interně, kvůli jistotě.“
Byla jsem unavená, vystrašená a hlavně… naštvaná. Protože jsem měla být úplně jinde – na schůzce, v práci, doma. Jen ne tady, v nemocniční košili, pod dekou, která páchla octem a čističem.
Pokoj byl pro dvě osoby. Druhá postel byla obsazená.
„Tak copak vás sem přivedlo?“ ozvalo se po chvíli.
Žena na vedlejší posteli měla prošedivělé vlasy stažené do copu a přátelské, ale zároveň velmi živé oči. Hlas měla klidný, jako někdo, kdo toho hodně slyšel, ale máloco ho vyvede z míry.
„Zřejmě kolaps,“ řekla jsem suše, „vyšetření, EKG, něco se jim nezdálo.“
Přikývla. „Srdce je potvora. Dělá si, co chce.“
„A vy?“ zeptala jsem se, spíš ze slušnosti.
„Mně to dělá játra,“ odpověděla. A pak dodala: „A život.“
Usmála se, jako by to byla běžná odpověď.
Během večera jsme si začaly povídat. Nejdřív pomalu. Pak rychleji.
Jmenovala se Ilona. Bylo jí sedmdesát. A byla to jedna z nejživějších bytostí, jaké jsem kdy potkala.
Vyprávěla mi o své práci zdravotní sestry. O tom, jak jezdila s humanitární pomocí do Bosny v devadesátých letech. O muži, kterého milovala – a který se jednou ráno sbalil a odešel.
„Neunesl, že jsem byla silnější než on,“ řekla klidně.
Mluvila o svých dětech, z nichž jedno přestalo mluvit se zbytkem rodiny. O tom, jak dlouho ji to ničilo, než si uvědomila, že to není vina ani jednoho z nich. Jen život, který se rozhodl jinak.
A pak mi položila otázku, kterou jsem nečekala.
„Čeho se bojíš nejvíc?“
Zamrkala jsem. „Teď? Asi… výsledků.“
„To není pravda,“ řekla tiše, „to je jen povrch. Vážně – čeho se bojíš nejvíc?“
Mlčela jsem dlouho.
„Že prožiju život… nějak napůl. Ve všem. Ve vztahu. V práci. V sobě.“
Vyslovit to nahlas mě zaskočilo víc, než jsem čekala.
Ilona kývla.
„Znám ten pocit. Víš, co s ním pomáhá?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„Ztratit všechno, co sis myslela, že potřebuješ. A zjistit, že dýcháš dál.“
Ta noc byla zvláštní. Spaly jsme málo. Mluvily dlouho. Byla jsem v nemocničním pokoji s někým úplně cizím – a zároveň jsem měla pocit, že mluvím s někým, kdo mě zná dávno. Jako bych si vedle ní mohla dovolit být přesně tím, kým jsem. Bez nánosů, masek, snahy „zvládat“.
Ráno přišli lékaři. Výsledky byly v pořádku. Pustili mě domů. Ilona zůstávala. Loučily jsme se, jako bychom se znaly léta.
„Budeš dobrá,“ řekla mi. „Jenom musíš přestat čekat, že to poznáš dopředu.“
Utekly týdny. Neměla jsem na ni kontakt. Ani příjmení. Byla to ta zvláštní kategorie setkání, která přichází zčistajasna, změní tě – a pak zmizí. Ale zůstane v tobě.
Dnes, když mě něco svírá, když mám pocit, že „něco bych už měla vědět“, slyším její hlas:
„To je jen povrch. Zeptej se hlouběji.“
A občas si řeknu – děkuju, Ilono. Jedna noc. Jeden pokoj. Jedna nepravděpodobná spolupacientka.
A jeden nový směr v životě, který se zrodil bez diagnózy.
