Článek
Otvírala jsem skříně, šuplíky, lezla pod postel, prohlížela staré krabice. Maminka byla na většinu mých objevů shovívavá. Jediná výjimka byla ta spodní zásuvka v jejím nočním stolku. Nejdřív jen řekla: „Tam nechoď.“ Později přidala ostřejší tón. A nakonec mě jednou, když jsem neposlechla, pleskla přes ruku. Zásuvka zůstala zavřená. Roky.
Když jsem se odstěhovala na vysokou, zapomněla jsem na to. Vlastně jsem na tu zásuvku nemyslela celé roky. Až do chvíle, kdy maminka onemocněla.
Byla to rychlá nemoc. Agresivní. Krátce po diagnóze už ležela v nemocnici a během pár týdnů odešla. Zůstala po ní tichá domácnost, její květiny, vůně parfému v šále a zásuvka, která zůstala pořád zavřená. A já věděla, že ji teď otevřu.
Bylo to zvláštní. Cítila jsem se, jako bych zrazovala její památku. Ale zároveň ve mně byla ta samá zvědavost jako v dětství. Klečela jsem u postele, položila ruku na kovové madlo a zhluboka se nadechla.
Uvnitř nebylo mnoho věcí. Malá černá krabička svázaná červenou stužkou, několik starých dopisů a zažloutlá fotografie. Sáhla jsem nejdřív po dopisech.
Adresované nebyly. Jen „Milá Hano“ na začátku každého z nich. Všechny byly psané stejnou rukou, plynulou, trochu kaligrafickou. A nebyly od mého otce. Nebyly ani romantické. Byly to zprávy, plné bolesti a přiznání. Jeden z dopisů začínal:
„Vím, že jsi mi to neřekla kvůli mně. Ale každý den si kladu otázku: co kdybych to věděl?“
Postupně mi začalo docházet, že pisatelem byl někdo z minulosti. Někdo, s kým maminka něco prožila před mým narozením. Z dopisů vyplývalo, že maminka byla těhotná ještě předtím, než poznala mého oficiálního otce. A že tehdejší partner o tom nevěděl. Možná to dítě ani nikdy neviděl. Možná se ani nenarodilo.
S třesoucíma se prsty jsem otevřela černou krabičku. Uvnitř byl zlatý řetízek a dětská náramek z nemocnice. Na papírku, přiloženém k nim, bylo jen: „Tomáš, 1984.“
To jméno mi nic neříkalo. A přitom říkalo všechno.
Já jsem se narodila v roce 1986.
Fotografie, která byla úplně naspod, byla stará. Maminka, o pár let mladší, seděla na lavičce. Vedle ní stál malý chlapec. Možná dvouletý. Oba se dívali do objektivu a smáli se. Maminka držela chlapce kolem ramen. Na zadní straně fotky bylo napsáno jen: „Náš jediný den.“
Zavřela jsem zásuvku a zůstala sedět na zemi ještě dlouho.
Nevěděla jsem, jestli to dítě žije. Kde je. Kdo je. Ale věděla jsem, že maminka s sebou nesla tajemství, které ji muselo bolet. A já jsem to tajemství právě otevřela.
Ne proto, abych ji zradila. Ale abych jí rozuměla.
