Článek
Hledala jsem staré dokumenty kvůli změně zdravotní pojišťovny. Mezi listinami jsem narazila na něco, co vypadalo jako porodní list. Ale nebyl to ten, který znám z dětské složky, ten, co jsem viděla už mockrát.
Byl jiný. S jiným datem. O čtyři dny dřív.
Zpočátku jsem si myslela, že jde o chybu. Ale datum souhlasilo s mým jménem, rodným číslem – jen ne se dnem, který celý život slavím jako narozeniny. Zavolala jsem mámě.
„Mami, našla jsem nějaký divný dokument. Je na něm, že jsem se narodila dvacátého druhého. Ale moje narozeniny jsou přece dvacátého šestého, ne?“
Na druhé straně bylo ticho.
Až pak tichý hlas:
„To… není chyba. Musím ti něco říct.“
Ztuhla jsem. Bylo mi už přes třicet, ale v ten moment jsem se cítila jako dítě.
Máma mi řekla, že jsem se skutečně narodila 22. června, brzy ráno. Ale že několik dní po porodu bylo něco špatně. Nedýchala jsem správně, dostala jsem horečku, musela jsem zpět do nemocnice. Lékaři prý rodině říkali, že se nemusím dožít víc než několika dnů.
Rodiče byli v šoku. A pak, když se můj stav zázračně zlepšil, otec prý řekl:
„Začněme znovu. Tenhle den bude její nový začátek.“
A tak mě, v tichosti a s pomocí jednoho známého na matrice, přepsali na datum, kdy jsem byla propuštěna z nemocnice. 26. června.
„Chtěli jsme ti dát druhou šanci. A nechtěli jsme, abys věděla, že jsi nám málem umřela v náručí,“ řekla máma se slzami v hlase.
Nevěděla jsem, co říct.
Celý život jsem si myslela, že znám základní věci o sobě. Ale ten den jsem pochopila, že někdy i to nejdůležitější může být rozhodnutím jiných.
Měla jsem v sobě zmatek. Byla jsem vděčná, že žiju. Ale zároveň jsem cítila, jako by mi někdo vzal čtyři dny života, čtyři dny pravdy.
Změnila jsem si zpět datum narození? Ne.
Ale každý rok si teď připomínám oba dny.
Jeden, kdy jsem přišla na svět. A druhý, kdy jsem znovu dostala šanci žít.
A možná právě tohle je pravý začátek. Ne den, kdy se narodíte – ale den, kdy si uvědomíte, proč tady vůbec jste.
