Článek
Malá krabice, žádný vzkaz, žádný odesílatel. Jen jmenovka s mým jménem, krásně napsaná rukou, kterou jsem nepoznávala. A uvnitř? Zlacené pero v dárkovém pouzdře. Ne levná napodobenina – opravdové, těžké pero, jaké jsem si sama nikdy nekoupila.
Bylo to podivné. Nečekané. A přesto… krásné. Přišlo to poštou pár dní před Vánoci. Nevěděla jsem, kdo za tím stojí. A vlastně jsem to ani nezkoumala. V té době jsem byla po rozvodu, sama s malým synem, a tohle gesto – jakkoli záhadné – bylo jako pohlazení, které jsem potřebovala. A tak jsem pero uložila do zásuvky a každé Vánoce na něj na chvilku pomyslela.
Druhý rok přišla krabička s hedvábným šátkem. Opět beze jména, bez dopisu, jen pečlivě zabalený balíček s mým jménem. V tu chvíli jsem věděla, že to není náhoda. A přiznám se, čekala jsem to. Ne že bych to někomu přiznala – ale v sobě jsem tušila, že se něco opakuje. Něco tiché, ale vytrvalé.
Třetí rok? Starožitný přívěsek s motivem knihy. Čtvrtý? Křišťálový svícen. Pátý rok mi došel zápisník s ručně vázaným hřbetem, a tenkrát jsem se málem rozplakala. Byla jsem právě mezi dvěma zaměstnáními, nejistá, vyčerpaná. A ten sešit mi připomněl, jak moc jsem kdysi chtěla psát. Jak moc jsem to v sobě umlčela.
Byl to zvláštní vztah – já a ten neznámý dárce. Jakýsi jednostranný dialog. Každý rok jeden kousek. Každý rok něco, co jako by mluvilo ke mně. A já? Já jsem o tom mlčela. Nikdy jsem se nikomu nesvěřila. Nechtěla jsem to pokazit. Měla jsem pocit, že když o tom promluvím, zmizí to.
A pak přišel ten letošní rok.
Bylo mi třicet osm. Syn odjel studovat do zahraničí. Byla jsem poprvé v životě opravdu sama. Bez partnera, bez dětí, bez plánů na Štědrý den. Cítila jsem se prázdná. Ale zároveň… nějak klidná.
Balíček přišel přesně 20. prosince, jako vždycky. Ale tentokrát byl větší. A podivně těžký. Otevřela jsem ho na kuchyňském stole, jako vždycky opatrně, téměř s obřadností.
Uvnitř byl krásně zabalený rám. Stará, secesní dřevěná lišta, a v ní akvarel. Malba mě zobrazovala, jak sedím na lavičce u řeky – přesně té lavičky, kam jsem chodila v létě číst. V ruce jsem držela knihu a na klíně jsem měla přívěsek – ten přívěsek, co jsem dostala před pár lety.
Zatajil se mi dech. A pak jsem zahlédla něco, co tam nikdy předtím nebylo.
Malý, složený papírek, přiložený k rámu.
Rozložila jsem ho. Ruce se mi třásly.
„Třináct let tě sleduju zpovzdálí. Ne jako špeh – spíš jako člověk, který tě měl vždycky rád, ale nikdy nenašel odvahu to říct. Vím, že to zní zvláštně. Ale všechny ty dárky byly vždycky volené s jedinou myšlenkou – udělat ti radost. Nechci tě děsit. Chci se jen omluvit, že jsem nikdy nepřišel blíž. Možná letos to změním. Možná příští rok. Ale věz, že nejsi sama. Nikdy jsi nebyla. – D.“
Podlomila se mi kolena. Sedla jsem si zpátky. Cítila jsem slzy, které mi stékaly po tváři, ale nebyly to slzy strachu. Byly to slzy něčeho, co jsem dlouho necítila – dojetí. Hlubokého dojetí.
Nevěděla jsem, kdo je „D“. Přemýšlela jsem o všech mužích, které jsem kdy potkala. Bývalí kolegové? Spolužáci? Nějaký soused? Dokonce mě napadl i pošťák. Ale nikdo neseděl přesně. A přesto – věděla jsem, že ten člověk mě zná. Skutečně zná. Vidí mě.
Celý večer jsem chodila po bytě. Dívajíc se na ten obrázek znovu a znovu. Všimla jsem si drobností – jak přesně zachytil můj účes, šál, který nosím. Musel mě znát. Ale víc než to: musel mi být nablízku.
Mohla jsem se začít bát. Ale nebála jsem se. Cítila jsem klid. A možná i něco jako očekávání.
Další dny jsem pozorovala svět jinýma očima. Když jsem šla do kavárny, hledala jsem ve tvářích lidí nějaké stopy. Při procházce městem jsem se přistihla, že se dívám kolem sebe jinak – ne jako žena, která je neviditelná, ale jako někdo, kdo je možná… sledován s láskou.
V jednu chvíli mě napadlo, že je to celé podvod. Že si někdo hraje. Ale copak by to někdo dělal třináct let? Rok co rok? S takovou pečlivostí? S takovou tichou něhou?
Na Štědrý den jsem měla schůzku sama se sebou. Uvařila jsem si čaj, zapálila svíčky, pustila hudbu. A sedla si k rámu. Vedle něj jsem položila dopis. Dlouhý. Odpověď. Neposlala jsem ho. Jen jsem ho napsala.
„Nevím, kdo jsi. Ale děkuju. Děkuju za tichou lásku. Za každoroční gesto, které mě znovu a znovu přesvědčilo, že na mně někomu záleží. Děkuju za to, že jsi mi ukázal, že existují lidé, kteří dávají, aniž by něco chtěli zpět. Možná se nikdy nepotkáme. Ale něco mi říká, že letos… možná ano.“
Už je to několik měsíců od té chvíle. Ten obraz visí v mém obýváku. Dopis mám v šuplíku. A já chodím do světa otevřenější než dřív.
Zatím se „D“ neozval. Neodhalil se. Ale poprvé za ty roky vím, že můžu říct: jsem připravená.
Připravená poznat člověka, který mě miloval dřív, než jsem se naučila milovat sama sebe.
