Článek
Sem tam nachlazení, angína, nic vážného. Až jednou, zčistajasna, přišla únava, nevolnosti, ztráta váhy. Všichni si mysleli, že je to stres – práce, domácnost, dvě malé děti. Jenže pak jsem omdlela na ulici. A po vyšetřeních přišla diagnóza, která všechno změnila: aplastická anémie. Vážné onemocnění kostní dřeně. Tělo přestává vytvářet dostatek krvinek. Život ohrožující, ale léčitelná – s pomocí vhodného dárce.
Byla jsem v šoku. A zároveň jsem věděla, že bez pomoci druhých to nepůjde. Lékaři mluvili jasně: potřebuju pravidelné transfuze, a ideálně co nejdřív transplantaci. Nejlepší šanci dávají sourozenci – pokud je shoda dostatečná.
Moje sestra Klára neváhala ani vteřinu. „Samozřejmě že pomůžu,“ řekla. O tři roky starší, vždy statečnější, rozhodnější, klidná. Byla oporou už od chvíle, kdy jsem se narodila. I tentokrát.
Darovala krev na testy. Já čekala. Trvalo to několik dní, než se ozvali z nemocnice. Ale odpověď nebyla, jakou jsme čekaly.
„Vaše sestra… geneticky není vhodný dárce,“ řekl lékař. „Neodpovídá ani částečně.“
Zarazila jsem se. „Jak to myslíte? Jsme přece vlastní sestry.“
Podíval se na mě zvláštním pohledem. „Genetické testy ukazují, že pravděpodobnost příbuznosti je velmi nízká. Pravděpodobně nejste biologické sestry.“
To byl moment, kdy se mi začal otáčet svět. Od malička jsme byly nerozlučné. Sdílely pokoj, tajemství, strachy. Věřila jsem jí víc než komukoli jinému. A najednou mi říkají, že nejsme skutečně příbuzné?
Sedla jsem si na lavičku před nemocnicí a volala jí. Přišla okamžitě. Když jsem jí všechno řekla, zbledla. Mlčela. A pak zašeptala: „Měla jsem to tušit.“
Zírala jsem na ni. Klára vytáhla z kabelky starý dopis – složený, zažloutlý. „Našla jsem ho před lety u mámy v prádelníku. Psala ho nějaká žena. Bylo tam napsáno, že děkuje za péči a že je ráda, že ‚její dcera našla milující rodinu‘. Nikdy jsem se nezeptala. Myslela jsem, že to byl jen omyl… nebo nějaký dávný příběh, který se mě netýká.“
Ten večer jsme jely za mámou. Byla nervózní, když nás uviděla. A když jsme jí položily otázku, ztichla. Trvalo dlouho, než promluvila.
„Bylo vám oběma půl roku, když jsme si vás přivezli. Byly jste v kojeneckém ústavu. Dvojčata se nenašla, byla jste každá od jiných rodičů. Ale když jsme vás viděli, nemohli jsme si vybrat jen jednu. A tak jsme… neřekli nic. Ani vám, ani okolí.“
Byla to pravda. Nebyly jsme sestry krví. Ale byly jsme sestry láskou.
Dodnes nevím, jestli mi to zlomilo srdce, nebo mě to posílilo. Ale jedno vím jistě – v té největší krizi se ke mně Klára zachovala jako ta nejbližší. A to se nedá změřit žádným testem.
