Článek
Personalistka si mě zavolala do malé zasedačky, kde už seděl i můj nadřízený.
„Rádi bychom ti poděkovali za tvou práci, ale z důvodu reorganizace…“
Zbytek věty si nepamatuju. Mozek se vypnul.
Odcházela jsem s krabicí věcí, ve které bylo všechno – kromě jistoty.
Po osmi letech jsem byla zbytečná.
Doma jsem seděla na gauči, koukala do prázdna a v hlavě mi hučelo.
Hypotéka. Splátky. Rodiče, kteří by se hroutili, kdyby věděli.
A hlavně ten hlas v hlavě:
„Tohle je tvoje chyba. Nedokázala jsi to.“
Další dny splývaly. Vstát, kafe, ticho.
Život běžel kolem mě a já neměla sílu ani předstírat, že ho stíhám.
A pak mi napsala.
Monika.
Moje bývalá spolužačka z gymplu, se kterou jsme se v maturitním ročníku pohádaly tak drsně, že jsme se od té doby neviděly.
„Ahoj, slyšela jsem od Verči, co se ti stalo. Pokud chceš, stav se na kafe. Nebo si jen napiš.“
Nevěděla jsem, co odpovědět. Vzpomínky na hádku, která nám tehdy rozbila přátelství, byly pořád čerstvé.
Ale osamělost umí být větší než hrdost.
Šla jsem. Po letech.
Objala mě hned ve dveřích, jako by mezi námi nebylo těch deset let ticha.
Seděly jsme v kuchyni, smály se. A pak jsem se rozbrečela.
Všechno to šlo ven – strach, stud, zlomené sebevědomí.
A ona jen poslouchala. Bez odsuzování.
Když jsem se uklidnila, řekla:
„Mám známého v malém studiu, kde hledají někoho na obsah a komunikaci. Je to jen na dohodu. Ale mohla bys to zkusit.“
Dnes tam pracuju už druhý rok.
Malý tým, jiná energie.
Nevydělávám tolik jako předtím, ale jsem klidná.
A hlavně – začala jsem znova.
S Monikou jsme si odpustily.
A možná i samy sobě.
Když jsem ztratila práci, měla jsem pocit, že jsem ztratila i sebe.
Ale někdy v největší tmě přijde světlo z úplně nečekaného směru.
Od někoho, o kom byste přísahali, že vás v životě znovu neosloví.
A možná právě ti lidé, se kterými jsme si něco nevyříkali, jsou ti, kteří nás dokážou znovu postavit na nohy.
Ne proto, že musí.
Ale protože vědí, jaké to je – padnout.
