Článek
Moje dcera Anička byla vždy sluníčko. Smála se i při ranním vstávání, vymýšlela si písničky, vtipkovala, objímala. A pak, jednoho dne, smích zmizel. Nešlo o to, že by byla smutná. Nebyla ani zlá, ani uplakaná. Jen tichá. A prázdná.
Zpočátku jsem to přisuzovala únavě nebo náladám. Každé dítě má období, kdy je uzavřenější. Ale po pár dnech začalo být něco jinak. Ráno vstávala bez řečí, nasnídala se, odešla do školy. Nevyprávěla, co se dělo, co zažila, neptala se. Když jsem se jí ptala já, jen krčila rameny. Úsměv nikde. Už ani při našich tradičních večerech u pohádek.
Přišel den, kdy jsem jí přinesla její oblíbenou zmrzlinu – jahodovou s kousky čokolády. Poděkovala, vzala si ji, ale nevypadala, že ji vůbec vnímá. Žádné „jé, díky, mami!“, žádná jiskra. Jen klidné přijetí. A ticho.
Večer jsem se rozplakala. Přede mnou sedělo moje dítě – tělesně zdravé, ale duševně někde daleko. Jako by uvnitř něco vyhaslo. A já nevěděla proč.
Druhý den jsem si vzala volno a šla do školy. Třídní učitelka mi řekla, že Anička poslední dobou moc nemluví, ale známky si drží. Že se jí ptali, jestli je všechno v pořádku. Odpověděla, že ano.
„Je prostě tichá, no,“ pokrčila učitelka rameny.
Ale já jsem věděla, že to není „jen tak“. Moje holčička se měnila před očima.
Večer jsem prala její bundu. Když jsem ji obracela naruby, vypadl z kapsy malý, pomačkaný papírek. Tužkou tam bylo napsáno:
„Měla bys radši mlčet, nebo ti to uděláme taky.“
Doslova mi vynechalo srdce. Nevěděla jsem, co znamená „to“. Ale už jen tón toho vzkazu mě vyděsil.
Šla jsem za ní do pokoje. Seděla na posteli a skládala puzzle. Sedla jsem si k ní a v tichosti jí položila ten papírek před sebe. Ztuhla. A pak se pomalu rozplakala.
Plakala tak tiše, jak mlčela poslední týdny.
Dlouho jsme tam jen seděly. Držela jsem ji za ruku a čekala. Po chvíli mezi vzlyky začala mluvit.
Jedno odpoledne po škole šla kolem tělocvičny. Viděla něco, co neměla. Tři starší kluci drželi jiného spolužáka pod krkem. Dávali mu cigarety a nutili ho přísahat, že „nebude křičet jako posledně“.
Oni si všimli, že je sleduje. Doběhli ji. Vzali ji za ruku a táhli do sklepa školy, kam se normálně nesmí. Zavřeli ji tam. Potmě. Beze slova. Na půl hodiny. Jen tak. Když ji pustili, jen jí řekli: „Řekneš to, a uděláme ti to znova. Nebo něco horšího.“
Aničce bylo devět.
Okamžitě jsem šla na policii. Škola to zpočátku chtěla řešit „interně“. Ale já jsem to nedovolila. Nakonec museli jednat.
Kluci dostali výchovné opatření, jejich rodiče to „bagatelizovali“. Prý „dětská klukovina“. Jenže já viděla, co ta „klukovina“ udělala s mou dcerou. Jak zhasla. A jak těžce se její plamínek znovu zapaluje.
Dnes už se Anička směje. Ale ten smích není jako dřív. Není bezstarostný. Jako by si ho vždy musela nejdřív zasloužit. A i když se směje, v očích má pořád stín. A já se jen modlím, aby jednoho dne zmizel.
Máte vlastní zkušenost se změnou chování u dítěte? Poznali jste, že je něco špatně? Budu ráda, když se podělíte.
