Článek
Byli jsme jen my dvě — já a máma. Táta odešel brzy, prý neměl zájem o rodinu, aspoň tak mi to máma líčila. Vždycky, když jsem se ptala, proč nemám sourozence, odpověď byla jednoduchá: „Ty mi úplně stačíš.“ A já jí to věřila.
Naše vztahy nebyly vždy jednoduché. Máma byla uzavřená, přísná, ale nikdy zlá. Měla svůj svět, který mi dovolila jen nahlédnout. O minulosti nemluvila. Rodinné fotky byly jen se mnou. Žádné staré snímky z dětství, žádní příbuzní. Říkala, že její rodiče zemřeli mladí a že neměla nikoho blízkého. Přijala jsem to. Proč bych měla pochybovat?
Když máma onemocněla, zůstala jsem u ní do posledního dne. Držela jsem ji za ruku, když naposledy vydechla. A i když náš vztah nebyl dokonalý, milovala jsem ji.
Pohřeb byl malý, tichý. Pár sousedů, kolegyně z knihovny, kde roky pracovala. A pak se objevil ON.
Stál v pozadí, v černém kabátu, s rukama složenýma za zády. Nikdy jsem ho neviděla, ale na první pohled mi byl povědomý. Po obřadu za mnou přišel. Měl zvláštně známé oči. A pak řekl: „Upřímnou soustrast. Byl jsem… vaší mamince blízký.“
„Odkud jste ji znal?“ zeptala jsem se.
Na chvíli zaváhal, pak vytáhl z kapsy starou fotku. Byli na ní dva malí sourozenci — holčička a kluk, objímali se. A za nimi dům, který jsem poznala: babiččin, o kterém máma tvrdila, že tam jako malá nikdy nebyla.
„To je ona,“ řekl. „A to jsem já. Jmenuju se Jan. Jsem její bratr.“
Zůstala jsem stát jako opařená. „Ale… máma mi celý život říkala, že je jedináček.“
Jan jen smutně přikývl. „Odešla z rodiny, když jí bylo sedmnáct. Pohádali jsme se. Odešla, neozvala se už nikdy. Změnila město, život. Když jsem ji po letech našel, odmítla mě. Prý už je pozdě. Ale já jsem ji stejně sledoval zpovzdálí. Jen jsem chtěl vědět, že je v pořádku.“
Seděli jsme pak spolu na lavičce před krematoriem. Ukázal mi další fotky. Vyprávěl mi o dětství, které jsem neznala. O prarodičích, které jsem nikdy nepotkala. O mámě, jaká byla předtím, než se stala tou uzavřenou ženou, kterou jsem znala.
Doma jsem pak otevřela mámin sekretář. V dolním šuplíku jsem našla krabici. Byla v ní stejná fotka, jakou mi ukázal Jan. A dopis, nikdy neodeslaný. Psala mu v něm, že ji to všechno mrzí, že jí schází, ale že neví, jak se vrátit zpátky. Nikdy ho neodeslala. Možná neměla odvahu. Možná se bála.
Dnes už s Janem mluvíme pravidelně. Má svou rodinu, děti, vnoučata. A já? Já už nejsem jedináček. Získala jsem rodinu, o které jsem neměla ani tušení.
A když se mě někdo zeptá, co mi po mámě zůstalo, říkám, že kromě bolestivého tajemství i nový začátek. Možná jsme si to měli říct dřív. Ale někdy i pohřeb může otevřít oči a přivést zpátky to, co bylo ztraceno.
