Článek
Byla to ta úplně dole, trochu zaseklá, jako by ji nikdo neměl používat. Vzpomínám si, že jsem u ní jako dítě klečela a snažila se ji otevřít, když maminka najednou zvýšila hlas:
„Tu zásuvku nikdy neotvírej. Není pro tebe.“
Její tón byl jiný než obvykle. Nezvykle tvrdý. Dala mi pohlavek a řekla, že tam jsou ostré věci. Nože. Nebezpečí.
Jenže to byla lež.
Jak jsem rostla, zásuvka se stala symbolem něčeho zakázaného. Čehosi, co přede mnou chtěla skrýt. V pubertě jsem se jí párkrát pokusila otevřít, ale vážně byla zaseklá. A vždycky jsem měla pocit, že mě maminka sleduje.
Nakonec jsem to vzdala. Přesvědčila jsem sama sebe, že je to jen stará zásuvka a že máma prostě chránila dítě před zraněním. Jenže ten pocit… nikdy nezmizel.
Maminka odešla náhle. A s ní i odpovědi
Zemřela rychle, bez varování. Mozková mrtvice. Jediná, kdo s ní byl, byla sousedka. Já dorazila pozdě. Nestihla jsem se rozloučit.
Když jsem pak seděla v jejím bytě, u jejího stolu, obklopená jejími věcmi, všechno na mě padlo. Svírala jsem ruce a oči mi padly na tu zásuvku.
Byla tam. Pořád zavřená. Jako by čekala.
Byla jsem dospělá. Neměla jsem se čeho bát. A tak jsem vzala šroubovák a opatrně ji vypáčila.
Uvnitř nebyly nože. Bylo tam něco mnohem ostřejšího
V zásuvce byla stará krabice od bot. Vypadala zaprášeně, jako by tam ležela desítky let. Byla ovázaná šňůrkou, v rohu popsaná maminčiným rukopisem: „Jen pro mě“.
Ruce se mi třásly, když jsem ji otevřela. Uvnitř byly fotografie. Dopisy. A něco, co vypadalo jako výpis z matriky.
První fotka mě málem srazila – byla to moje maminka. Mladá. Stála na peróně a v náručí držela dítě. Ne mě. Pod fotkou bylo napsáno: Ema – 1983. Já jsem se narodila o tři roky později.
Proč bych nikdy neviděla tuhle dívku? Kdo to byl?
Začala jsem číst dopisy. Byly psané rukou, zněly zoufale. Odpouštějící. A přitom plné výčitek. Ukázalo se, že moje matka měla první dítě – dceru – o které nikdy nemluvila. Porodila ji jako velmi mladá, pod nátlakem rodičů ji dala k adopci. Prý to byla ostuda.
Dlouho ji pak hledala. Ale nikdy ji nenašla.
Byla jsem druhá šance. A nevěděla jsem to
Dole ve složce byl i dopis adresovaný mně. Rukou mé matky. Nebyl poslaný. Jen napsaný.
Milá Veroniko,
až toto čteš, nejspíš už nejsem mezi vámi. A možná jsi to otevřela – zásuvku, o které jsem ti tolikrát říkala. Vím, že jsem ti lhala. A mrzí mě to víc, než si dokážeš představit.
Nevěděla jsem, jak o Emě mluvit. Každý den mě bolela. Ale nikdy jsem nechtěla, abys ty žila ve stínu mé bolesti. Jenže možná to bylo zbabělé.
Odpusť mi. Jsi má druhá dcera. Má naděje. A mé světlo.
Ten dopis mi změnil život. Najednou se všechno kolem mě poskládalo jinak. Začala jsem pátrat. A po třech měsících jsem našla ženu, která se jmenovala Ema Křivánková, narozená v roce 1983, adoptovaná pár z Karlových Varů.
Zavolala jsem jí. A řekla, že bych si s ní chtěla popovídat
Neřekla jsem, kdo jsem. Jen jsem zmínila mamčino jméno. A Ema ztichla.
Pak řekla: „Já tušila, že se jednou ozveš.“
