Článek
Mluvila málo, ale zapisovala si všechno – od receptů po rodinné události, od každodenních poznámek až po emoce, které nikdy nahlas neřekla. Měla jsme ji za silnou ženu, i když jsme spolu neměly úplně nejbližší vztah. Po smrti táty se uzavřela do sebe a já odešla studovat do jiného města. Časem jsme si telefonovaly jen jednou za měsíc. A pak ani to ne.
Když zemřela, zůstalo po ní jen pár krabic s oblečením, šuplík s fotkami a dvě řady deníků, pečlivě popsaných daty a uložených podle let. Dlouho jsem na ně neměla sílu sáhnout. Až když jsem jednoho zimního večera zůstala sama v jejím bytě, začala jsem listovat. Bylo to jako číst cizí život – a zároveň ten svůj, jen z jiné perspektivy.
Zapsala si mou první horečku, jak jsem spadla z kola, jak jsem křičela, že ji nenávidím, když mi nedovolila na diskotéku. Někdy to bylo roztomilé. Někdy krutě upřímné. Ale všechny zápisy měly jeden společný tón: milovala mě. Svým způsobem.
A pak jsem našla poslední zápis.
Byl datovaný tři dny před její smrtí. Byl krátký. A tvrdý.
„Alena se už neozývá. Možná je to tak lepší. Vždycky mě považovala za brzdu, za někoho, kdo ji drží zpátky. Je tvrdá, studená. Jako já. Neumí milovat. Možná proto nemá děti. Možná proto ji její muž opustil. Možná proto jsem ji ztratila. Možná jsem si ji nikdy nezískala.“
Seděla jsem v kuchyni, stále s tím sešitem v ruce. Nedokázala jsem dýchat. Tolik bolesti v jediné stránce. A tolik… nepravdy. Ano, zavolala jsem méně často, než bych měla. Ale myslela jsem na ni. Věděla jsem, že má tvrdou slupku – a bála jsem se ji prorazit. Její věty bolely, protože byly zčásti pravdivé, ale zároveň úplně mimo.
Můj muž mě neopustil. Odejít jsem chtěla já. A děti? Po potratu jsem už nikdy nenašla odvahu. Nikdy jsem jí to neřekla. Myslela jsem, že by mě nepochopila.
A tak jsem seděla, držela její poslední myšlenky v rukou a pochopila něco, co jsem měla vědět už dávno. Mlčení je také forma sdělení – a může být tím nejhlučnějším. Celý život jsme si předávaly zprávy mezi řádky. Ona psala, já četla. Ale nikdy jsme si neřekly to nejdůležitější nahlas.
Druhý den jsem vzala nový sešit. Na první stránku jsem napsala:
„Milá mami, nic z toho nebyla pravda. Jen jsme si to nikdy neuměly říct.“
A poprvé po letech jsem pocítila klid.
