Článek
Byla středa, obyčejná jako každá jiná. Manžel přišel domů z práce, políbil mě na čelo a řekl: „Jsi ta nejlepší věc, co mě kdy potkala. Miluju tě.“ Řekl to tak klidně a přesvědčivě, že jsem se v ten moment cítila jako nejšťastnější žena na světě. A přesto o hodinu později jsem stála na parkovišti u nákupního centra a sledovala, jak objímá jinou ženu. Držel ji za ruku, smál se a pak ji políbil.
Nejdřív jsem si myslela, že mi selhal zrak. V ruce jsem měla tašku s nákupem a dcerce jsem právě koupila oblíbený jogurt. Šla jsem zkrátit cestu domů, a tam – mezi zaparkovanými auty – jsem ho viděla. Mého muže. Toho, co před hodinou tvrdil, že mě miluje.
Zůstala jsem stát jako opařená. Zírala jsem na ně jako ve zpomaleném filmu. Byla mladší. Mnohem mladší. Možná o deset, patnáct let. Dlouhé vlasy, šaty, smích. A on – můj Tomáš – vypadal šťastnější než kdy jindy. Ani se nerozhlédl. Jako by věřil, že ho nemůžu nikdy spatřit. Nebo že na tom už nezáleží.
Doma jsem nic neřekla. Podíval se na mě, dal si pivo a pustil si televizi. Já se jen dívala. Přemýšlela jsem, jak dlouho už to trvá. Kolik podobných vět mi řekl. Kolik středečních večerů jsem žila v iluzi.
Další den jsem vzala dceru ke své mamince. Řekla jsem, že potřebuji chvilku pro sebe. Nevěděla jsem, co dělat. Neuměla jsem křičet, neuměla jsem odejít. Vždycky jsem byla ta hodná. Ta, co odpouští. Ale tehdy mi něco uvnitř prasklo.
Vrátila jsem se domů až večer. Seděl u stolu a četl noviny, jako by se nic nestalo. Řekla jsem mu, že vím. Nezapíral. Jen řekl, že se to stalo. A že neví proč. Že je zmatený. Že mě má rád, ale…
To „ale“ mě zničilo. Bylo tam všechno. Všechny ty týdny, měsíce, roky. Každý polibek, každý smích u snídaně, každý společný výlet. Najednou měl na sobě pachuť. Nevěděla jsem, jestli se dívám na člověka, kterého znám dvacet let, nebo na cizince.
Odešel o pár dní později. Řekl, že si potřebuje všechno promyslet. Nezastavila jsem ho. Už ne. Věděla jsem, že tu bitvu jsem neprohrála teď. Prohrávala jsem ji dlouho, jen jsem to neviděla.
Dnes je to rok. Nepíšu to, abych hledala soucit. Píšu to proto, že vím, jaké to je – milovat někoho, kdo ti dokáže hodinu po slovech „miluju tě“ zlomit srdce. Píšu to pro každou ženu, která se dívá jinam, protože pravda bolí. Ale bolest někdy uzdravuje víc než iluze.
A jestli mě ještě někdo jednou políbí na čelo a řekne „miluju tě“, budu se dívat do očí. A hledat to „ale“, které mi tehdy změnilo život.
