Článek
Když zazvonil budík, ani se neprotáhl. Natáhl ruku, stiskl čudlík a vstal.
Bez řečí, bez otálení.
Oblékl si mikinu, obul tenisky a šel běhat.
Bylo to rutinní.
Každý den v 5:30.
Bez ohledu na počasí, roční dobu, náladu.
Já si to mezitím mohla dovolit zalézt ještě pod peřinu, naslepo nahmatat hrníček s vodou a předstírat, že jsem ještě napůl ve snu.
Ten den byl stejný jako všechny ostatní.
Jen už se nevrátil.
Když jsem se probudila o hodinu později, byla koupelna prázdná.
Postel netknutá.
Mikina zmizelá.
Mobil na stole.
Zpočátku jsem se neznepokojila. Třeba potkal kamaráda. Třeba si šel zaběhat dál.
Ale kolem osmé jsem už volala.
A kolem deváté už brečela.
Zvedli jsme policii. Lesy. Psy.
Občany, co běhají.
Nikde nic.
Žádný svědek. Žádná stopa. Žádné záznamy z kamer.
Prostě se vypařil.
Trvalo to 23 dní.
Dny mezi „možná se ztratil“ a „možná nás opustil“ a „možná je mrtvý“.
Mluvili o něm v rádiu.
V televizi se mihla naše svatební fotka.
Najednou byl někdo jiný.
Záhadný muž. Zmizelý běžec.
Ale pro mě byl pořád Petr.
Ten, co rád mléčnou rýži a má měkké místo pro ztracená koťata.
A pak zazvonil telefon.
Policie.
„Našli jsme ho. Živého.“
Sedla jsem si na zem. Doslova. Kolena mi vypověděla službu.
Živého?
Ale kde byl?
A proč nezavolal?
Ležel v malém sanatoriu na hranicích se Slovenskem.
Ochrnutý.
Zpočátku prý ani nemluvil.
Zachránil ho nějaký houbař, zcela náhodou. Ležel zaklíněný pod srázem, promáčený, podchlazený, s poraněnou páteří.
Neměl u sebe doklady.
Jen svazek klíčů.
Nedokázali ho identifikovat.
A on si nepamatoval své jméno.
Diagnóza: disociativní amnézie.
Tělo v šoku, hlava vypnutá. Trauma.
Mozek si ho přepsal.
Až o dvacet dní později, když mu jeden z ošetřovatelů pouštěl rádio, se náhodou ozvalo:
„Petr Jeníček, sedmatřicetiletý muž z Brna, je pohřešován od konce května…“
A on začal plakat.
Ne kvůli jménu.
Ale protože si najednou vzpomněl na můj hlas.
Když jsem ho viděla, byl jiný.
Zranitelný. Dětský.
Řekl mi, že neví, proč běžel tím směrem.
Že ho něco hnalo. Že chtěl být mimo dosah všeho.
A pak spadl.
Doslova.
A jeho mozek – to celé vypnul.
Zpátky doma se všechno měnilo pomalu.
Naučili jsme se být spolu znovu.
Některé věci si nepamatoval.
Ale jiné si vybavil s děsivou přesností.
„Tohle tričko jsi měla, když jsme se poprvé políbili. U toho auta v Chorvatsku.“
A já brečela.
Ne protože ho ztratil.
Ale protože si mě znovu našel.
Lidi se mě ptají, jaký je to pocit, když váš muž zmizí a vy nevíte proč.
A já jim odpovídám:
Horší je, když žije vedle vás – a vy taky nevíte proč.
Dnes už se na běhání neodvažuje.
Ale každý den mi říká:
„Neztratil jsem se. Jen jsem potřeboval být nalezený jinak.“
A já ho každý den nacházím znovu.
Ve slovech, v úsměvu, v těch chvílích ticha mezi nádechem a výdechem.
V tom vědomí, že nic není samozřejmé. Ani jeden návrat domů.
