Článek
Slunce svítilo, v kostele hrála hudba a všichni plakali dojetím. Všichni, kromě mě. Seděla jsem v druhé lavici a přemýšlela, jestli se mi to nezdá. Jestli neomdlím. Jestli mám zakřičet nebo utéct.
Moje jediná dcera se právě vdávala. Byla nádherná. Bílý krajkový závoj, vlasy stažené do elegantního drdolu, oči jí zářily jako nikdy předtím. A vedle ní stál muž, jehož tvář jsem si pamatovala až příliš dobře.
Lukáš. Jméno mi naskočilo okamžitě, jako reflex. Neviděla jsem ho patnáct let. A i tehdy jsem si přála, abych ho nikdy nepoznala.
Byla jsem mladá, tehdy čerstvě po rozvodu. Potřebovala jsem začít znovu, a Lukáš – o deset let mladší student, který mi pomáhal s počítačem v knihovně – byl přesně ten druh rozptýlení, kterému člověk ve slabé chvíli podlehne. Naše „známost“ trvala několik týdnů. Pro mě to byla hloupost, úlet, který měl skončit dřív, než začal. Jenže on to bral jinak. A když jsem ho odmítla, začal být zvláštní. Psával mi. Čekával mě před domem. Jednou mi poslal dopis s fotkami, které jsem nikdy nefotila. Zalekla jsem se, změnila číslo, přestěhovala se. A doufala, že ho už nikdy neuvidím.
A teď stál u oltáře, s prstenem v ruce, připravený navléknout ho mé dceři.
Byla jsem paralyzovaná. Přemýšlela jsem, jestli je možné, že by to byl někdo jiný. Ale ne – měl stejný úsměv, stejnou jizvu nad obočím, stejné oči. Byl to on. A on mě viděl. Na okamžik se naše pohledy střetly. Jen se usmál. Jako by věděl.
Po obřadu jsem dceru objala, srdce mi bušilo jako o závod. Nedokázala jsem se na něj podívat. Dceru jsem milovala nade vše, ale cítila jsem, že se propadám do něčeho, z čeho není úniku. Počkal si, až budeme sami. Přišel za mnou s vínem, jako by se nic nedělo. Řekl: „Jsem rád, že jste přišla.“ A mrkl.
Tu noc jsem nespala. Přemýšlela jsem, co mám dělat. Mám jí to říct? Všechno? Rozbít jí novomanželské štěstí jen kvůli tomu, co se stalo před patnácti lety? Co když se změnil? Co když jí doopravdy miluje?
Týdny jsem mlčela. Až jednou, asi měsíc po svatbě, mi dcera zavolala v slzách. Prý se hádali, že Lukáš je občas přehnaně žárlivý, že jí zakazuje vídat přátele, že se v noci dívá do jejího telefonu. A mě napadlo jen jediné: ten se nezměnil.
Nakonec jsem jí to řekla. Všechno. Nevěřila mi. Nejdřív. Ale pak začala sledovat, co dělá. Když zjistila, že si potají nainstaloval aplikaci, která sledovala její polohu, odstěhovala se.
Teď je půl roku po rozvodu. Občas se mě ptá, proč jsem jí to neřekla dřív. A já nevím. Možná jsem chtěla věřit, že minulost zůstane minulostí. Jenže některé chyby se vracejí v bílém obleku, s kyticí v ruce.
Ale jedno vím jistě – příště řeknu pravdu hned. I když bude bolet.
