Článek
Elišce bylo osm, když jsme poprvé zaslechli, jak mluví ze spaní. Občas něco zamumlala, jednoslovně odpověděla nebo se usmála do tmy. Říká se, že to dělá spousta dětí. Nám to přišlo roztomilé.
Ale pak se to změnilo.
Jednou večer jsem šla zhasnout světlo v jejím pokoji a zaslechla zřetelnou větu:
„Neschovávej ten prsten, mami. Vím, kam ho dáváš.“
Zarazilo mě to. Nikdy jsem žádný prsten neschovávala. A už vůbec jsem Elišce nic takového neřekla. Stála jsem u jejích dveří a poslouchala. Po chvilce znovu:
„Byla jsem tam, když spadla. Nebyla to moje chyba.“
Ten hlas byl jiný. Hlubší, klidnější. Jako by mluvila… jiná osoba. Tělo mojí dcery, ale jiný tón, jiný rytmus řeči.
Ráno si samozřejmě nic nepamatovala.
„O čem se ti zdálo?“ ptala jsem se opatrně.
„O kočkách. A že jsme jeli na kolotoči,“ odpověděla bezstarostně a pustila se do cereálií.
Zpočátku jsme s manželem věřili, že jde o podvědomé střípky z filmů nebo knížek. Ale ty „noční rozhovory“ pokračovaly. A byly čím dál konkrétnější.
Jednou večer jsem slyšela:
„Jmenuju se Marika. Bydlela jsem ve žlutém domě. Měla jsem sestru. Spadla ze schodů. Neřekli jsme to nikomu.“
Zapsala jsem si to. Začala jsem všechno, co Eliška řekla, nahrávat. Můj muž mě měl chvíli za paranoidní, ale i on začal uznávat, že to, co naše dcera říká, přesahuje dětskou fantazii. Ty věty měly strukturu, emoce, detaily. Mluvila o místech, která nikdy nenavštívila, o lidech, které neznala. A vždy ve třetí osobě, jako by vyprávěla příběh někoho jiného.
Jednou večer jsem zaslechla:
„Nechtěla jsem, aby to skončilo. Byl krásný. Voněl po levanduli. Ale potom přišla tma a křik.“
Seděla jsem potmě u její postele, neschopná odvrátit zrak. Byla bledá, ruce složené na dece. Oči pevně zavřené. A pořád mluvila.
Jednoho dne jsem nahrávky pustila své kamarádce, která pracovala jako psycholožka. Přeskočila úvod a zůstala ztichlá při posledním záznamu.
„Tohle není typické. Není to běžný náměsíčný projev. Je to souvislý příběh. Navíc opakující se motivy… trauma, vina, smrt. Nechci tě děsit, ale připomíná to případové studie dětské reinkarnační paměti. Tohle už někdo popisoval. Mám pár kontaktů, můžeš zkusit…“
Přerušila jsem ji.
Nechtěla jsem řešit duchy, minulý život nebo podobné věci. Chtěla jsem, aby moje dcera byla v pořádku. Aby přestala ve spánku vyprávět tragédie někoho jiného.
Ale pak to přišlo.
Jedné noci jsem ji slyšela plakat ze spaní. Ne tiše – naplno. Srdcervoucí, zoufalý pláč. A mezi vzlyky:
„Nechtěla jsem, aby umřela! Řekla jsem jí, ať nesahá na tu věc. Byla jsem jen dítě. Jen dítě.“
Vběhla jsem do pokoje a objala ji. Byla zpocená, ruce měla v pěst, nehty zarývala do dlaní. Když se konečně uklidnila, otevřela oči a zašeptala:
„Mami… já nechci být tou holčičkou, co tam umřela. Já chci být Eliška.“
A poprvé si pamatovala sen.
Začala jsem hledat.
Prošla jsem archivy, staré noviny, kroniky. Netušila jsem, co hledám, jen jsem věděla, že to musím zkusit. Nakonec jsem narazila na článek z roku 1989. Město, kde jsme dřív nikdy nebyli. Žlutý dům. Dvě sestry. Nehoda. Jedna z nich – Marika – přežila, ale podle svědků po pádu přestala mluvit. Prý několik týdnů chodila po domě a šeptala jméno své sestry.
Eliška jméno té sestry nikdy neřekla.
Ale další noc ho ve spánku vyřkla:
„Zuzanka.“
Dnes je Elišce jedenáct. Už spí klidně. Vzpomínky cizí holčičky se postupně vytratily. Ale občas, když jde kolem staré levandule na zahradě, zastaví se a řekne:
„Něco mi to připomíná. Ale nevím co.“
A já doufám, že už to nikdy nezjistí.
