Článek
Nejsem. Nikdy jsem nevěřila na duchy, horoskopy, tarot, karmu, ani na to, že se „věci dějí z nějakého důvodu“. Ale tohle už začíná být i na mě moc.
Ode dne, co jsem koupila tenhle dům, se z něj odstěhovala už třetí sousedská rodina. Vždycky z jedné poloviny dvojdomku. Vždycky v tichosti, nenápadně, bez rozloučení. A pokaždé po sobě zanechali podivné ticho, jako když se přeruší nějaký řetěz – a vy cítíte, že něco není v pořádku, ale nikdo to neřekne nahlas.
Když jsme sem přišli před šesti lety, byla to idylka. Dvojdomek na kraji města, kousek lesa, klidná čtvrť, kde každý ví, jak se jmenuje ten druhý pes. Hned vedle nás bydleli Kubištovi – mladý pár, dvě děti, trampolína, víkendové grilování. Dokonalý obrázek.
Jenže po necelém roce přišel první zlom. Ze dne na den se zatáhli. Přestali zdravit. Okenice zavřené, zahrada zarůstala. Nechodili ven, nezapínali světla. A pak jednoho rána zmizeli. Doslova. Zůstala jen cedule „Na prodej“, jakoby se nikdy nestalo nic zvláštního.
Volala jsem paní Kubištové. Zvedla to, ale po dvou větách hovor přerušila. Jen stihla říct: „Ten dům… nám nesedl.“
Nesedl?
To není slovo, které člověk použije, když opouští celý svůj život.
Pár měsíců byl klid. Pak se nastěhovali Špindlerovi. Učitelka, IT specialista, holčička se zálibou v bublifuku. Milí lidé. Sepsali jsme sousedskou dohodu o sdíleném plotu, dokonce jsme si vyměňovali zavařeniny. Všechno vypadalo normálně.
Až do chvíle, kdy mi pan Špindler začal posílat zprávy ve dvě ráno. Nejprve nevinné – jestli jsem neslyšela kroky na půdě. Pak podivné – „Máte taky pocit, že vám někdo chodí po domě, když nejste doma?“ A nakonec naprosto znepokojivé: „Někdo nám přesunul věci v kuchyni. Přišli jsme domů a nábytek byl jinak. Dveře otevřené. Pes štěkal, pak přestal.“
Zavolali policii. Nic nenašli. Ale do měsíce byli pryč.
Začala jsem být paranoidní. Začala jsem si psát poznámky – o světlech, co se rozsvěcují samy. O věcech, co mizí a znovu se objevují. O prasklinách ve zdi, které tam ráno nebyly. Párkrát se mi stalo, že jsem slyšela šepot. Jen krátký, jemný, někde z rohu místnosti. Když jsem se otočila – nic. Řekla jsem si, že si to představuju.
Pak se mi začaly zdát sny. O lidech, co stojí ve tmě na chodbě. Beze slov. Jen sledují. Vždycky se probudím těsně předtím, než se přiblíží.
A přesto jsem neodešla.
Možná jsem tvrdohlavá. Možná jsem si řekla, že to je náhoda. A možná jsem prostě neměla kam jít.
Před dvěma lety se nastěhovala další rodina – starší manželé, kteří chtěli „klid na důchod“. Vydrželi nejdéle. Skoro dva roky. Ale i u nich to nakonec přišlo – začali se vyhýbat kontaktu. Přestali odpovídat na zprávy. Okna začali zastiňovat černými závěsy. A jednou večer jsem zaslechla, jak se paní Cihlářová s někým hádá za zdí. Ale nikdo jiný doma nebyl.
Dva týdny nato byl dům prázdný.
Když to řeknu nahlas, zní to bláznivě: Tři rodiny. Tři útěky. A já – pořád tady.
Začínám se ptát sama sebe: Co když dům není prokletý?
Co když jsem problém já?
Co když si ten dům vybírá lidi, kteří s ním ladí – a ostatní prostě vytlačí ven?
A co když já ladím až moc dobře?
Občas si říkám, že bych měla odejít taky. Zvednout se, prodat to, nastěhovat se do bytu ve městě, kde zdi nemají paměť a podlahy nevržou bezdůvodně.
Ale pak přijde noc.
A ten známý, hluboký pocit, že mě někdo potřebuje, abych tady zůstala.
A tak zůstávám.
A čekám, kdo se přistěhuje jako další.
