Článek
Vždycky jsem si myslel, že to jsou jen výmysly lidí, kteří nedokážou přijmout smrt. Ale to, co se stalo týden po pohřbu mojí babičky, mi převrátilo život naruby. Ať už to byla pravda, nebo halucinace, já ji viděl. Stála přede mnou. Mlčela. A ukazovala na něco, co mělo vyjít najevo.
Babička: žena, která mě vychovala
Moje babička byla vším. Vychovala mě poté, co jsme přišli o maminku, a byla to právě ona, kdo mě učil rozdíl mezi dobrem a zlem.
Byla silná, moudrá, ale v posledních letech nemocná. Alzheimer ji bral kousek po kousku. Když odešla, nebylo to úplně nečekané. Ale bolela každá minuta.
Pohřeb byl malý. Jen blízcí. Říkal jsem si, že teď už bude klid.
Mýlil jsem se.
Týden poté – první noc sám
Babiččin byt byl plný její energie. Všechno jsem tam nechal, jak bylo – její oblíbený šátek na věšáku, hrnek na stole, knížka rozevřená na 32. stránce.
Neměl jsem sílu uklízet. Jen jsem tam chodil každý večer, seděl na gauči a vzpomínal.
Sedmý den po pohřbu jsem tam přespal. V noci jsem se probudil bez zjevného důvodu. Byla tma, ale ne ta obyčejná – byla těžká. Tichá.
A pak jsem ji uviděl.
Stála u okna
Měla na sobě stejný svetřík, ve kterém byla pohřbena. Vlasy svázané tak, jak si je upravovala posledních deset let.
Nehýbala se. Jen stála. A dívala se z okna.
Chtěl jsem vykřiknout. Ale nešlo to. Hrdlo se mi sevřelo.
Ne cítil jsem strach. Cítil jsem něco jiného – žal. A potřebu něco říct.
Otočila se ke mně. A ukázala prstem na knihovnu. Na tu starou, masivní s tajnou přihrádkou, kterou jsem měl jako dítě zakázanou otvírat.
Pak zmizela. Jako když sfouknete svíčku.
Druhý den ráno
Seděl jsem před tou knihovnou celé ráno. Vzpomínal jsem, že mi jako malému říkala: „Tady se schovávají jen opravdu důležité věci.“
Až odpoledne jsem se odhodlal. Za jednou dřevěnou deskou byl zabudovaný plát se šrouby. Pod ním dopisy. Některé napsané mně. Některé mojí matce.
A jeden – ten nejkratší – byl adresovaný „tomu, kdo uvidí“.
„Nic jsem ti nemohla říct. Ale teď to víš. Jsme víc než rodina. Jsme záznamy paměti. Najdi tu druhou polovinu.“
Hledání smyslu
Začal jsem pátrat. V matrikách. V pozůstalosti. V rozhovorech s lidmi, které jsem léta neviděl.
Ukázalo se, že babička měla sestru, o které nikdy nemluvila. Dvojče. Rozdělili je v dětství, při útěku z pohraničí. A ta druhá rodina? Nikdo o ní nemluvil.
Ale podle všeho tam někde žije moje krev. Bratranec nebo sestřenice, které jsem nikdy nepoznal.
Ten sen – nebo co to bylo – mi otevřel dveře, které by jinak zůstaly navždy zavřené.
Závěr
Od té doby jsem babičku neviděl. Ale její přítomnost cítím pokaždé, když sáhnu do staré knihovny.
Neříkám, že věřím na duchy.
Ale od té noci vím jedno – některé věci se nedají vysvětlit. A některé duše prostě odejít nemůžou, dokud nedokončí, co musí.
