Článek
Děti už spaly, muž zůstal déle v práci.
Zalezla jsem do koupelny s tím, že si konečně dám chvíli pro sebe – horkou sprchu, pleťovou masku, klid.
Zamkla jsem se.
Ne z paranoia, ale ze zvyku.
Dům byl tichý, jak to v rodině se dvěma dětmi bývá vzácné.
Pustila jsem vodu, odlíčila se, stála před zrcadlem, když jsem to slyšela.
Tiché, táhlé:
„Eva…“
Jako by to ani nebylo šeptané – spíš jako jemný nádech těsně za dveřmi.
Ztuhla jsem.
První myšlenka? Děti. Ale obě spaly v pokoji o patro výš.
Druhá? Muž. Ale ten měl být ještě v kanceláři. A když už by přišel – proč by stál za dveřmi a šeptal mé jméno?
Zavolala jsem: „Ano? Kdo je tam?“
Žádná odpověď.
Šla jsem ke dveřím, přitiskla ucho.
Ticho.
Pak znovu:
„Evo… otevři.“
Tentokrát to bylo naléhavější. Ale pořád tiché. Příliš tiché.
V tu chvíli už jsem měla husí kůži po celém těle.
Popadla jsem telefon. Nebyl signál.
Samozřejmě, starý problém v tomhle rohu domu.
Zůstala jsem stát, s mobilem v ruce a s pocitem, že něco nesedí.
To nebyl hlas nikoho, koho znám. A přitom znal moje jméno.
Asi po minutě se ozvaly kroky – odtahující se, pomalé. A pak vrzla podlaha v předsíni.
To bylo všechno.
Už žádný šepot. Žádné kroky. Jen voda v potrubí a mé zrychlené dýchání.
Odemkla jsem dveře až po deseti minutách.
Nikdo tam nebyl.
Dveře byly zamčené jako dřív, okna zavřená. Děti spaly.
A muž dorazil domů až o hodinu později.
Dlouho jsem o tom nechtěla mluvit. Bála jsem se, že to bude znít jako přelud, únava, přehřátá fantazie.
Ale já vím, že jsem to slyšela.
Že někdo šeptal mé jméno.
Že chtěl, abych otevřela.
Od té doby se sprchuji jen se zataženými dveřmi – nezamykám.
A mobil už mám vždycky s připojením na Wi-Fi.
Ne proto, že bych čekala návrat toho šepotu.
Ale protože mě změnil.
Už se necítím tak bezpečně – ani ve vlastním domě.
A to je možná ten nejhorší důsledek ze všech.
