Článek
Vede mezi dvěma malými městy, ale většina lidí volí dálnici. Já ji ale znám. Rád tudy jezdím, když chci být sám.
Ten den jsem jel pozdě z práce. Bylo už šero. Silnice byla prázdná, až podezřele tichá. Rádio šumělo, mobil jsem měl někde v tašce. Jízda plynula – až do chvíle, kdy jsem si všiml toho auta.
Starší stříbrný sedan. Tmavá skla, žádné zvláštní poznávací znaky. Ale něčím byl jiný. Nevím proč, ale zaujalo mě hned, jak se objevil v zrcátku.
Držel si odstup, nejel rychle, neblikal, nevyváděl. Jen tam byl.
Říkal jsem si: Náhoda. Další auto.
Zahnul jsem u benzínky, koupil si vodu a kávu. Když jsem vyjížděl zpátky – bylo tam zas.
Na vedlejší silnici, vedle pumpy. Stejný vůz. Nehýbal se. Jen stál.
Trochu mi ztuhla záda. Racionalizoval jsem: „Třeba tu někdo čeká na někoho. Nebo jede stejnou cestu.“ Ale už to nebylo příjemné.
Po pár minutách se auto znovu objevilo za mnou. Jel přesně mou trasou, přes vesnici, přes ostrou zatáčku, dokonce i přes most, který všichni objíždějí.
Tak jsem zkusil malý trik. Zahnul jsem zkratkou do lesa. Cesta je tam rozbitá, jen málokdo o ní ví.
Projížděl jsem mezi stromy. A když jsem po pěti minutách vyjel zpátky na hlavní…
Stříbrné auto stálo přímo naproti mně.
Zarazil jsem se. Nejel. Nehýbal se. Jen tam stálo.
A pak, pomalu, jako když někdo ví, že tě sleduje už dost dlouho, se rozjelo pryč.
Dojel jsem domů celý roztřesený. Nechápal jsem to. Auto nemohlo znát tu zkratku.
Zapsal jsem si značku – jen pro jistotu.
Další den jsem zašel na policii. Jen tak. Nenuceně. Chtěl jsem zjistit, jestli je vůz hlášený, nebo někomu patří.
Mladý muž za přepážkou se podíval do systému.
A pak se na mě pomalu otočil.
„Ten vůz byl vyřazen z provozu před pěti lety. Patřil muži, který zemřel. Na té silnici, kde jste ho viděl.“
Zamrazilo mě.
„Cože?“
„Byla to nehoda. Nikdy se přesně nezjistilo, co se stalo. Jeho auto hořelo, prý z ničeho nic vyjelo ze silnice. Pár lidí tvrdilo, že v posledních týdnech před smrtí mluvil o tom, že ho pronásleduje nějaký vůz. Taky stříbrný sedan.“
Od té doby se té silnici vyhýbám. Ale občas… když večer míjím zpětným zrcátkem blikající světla, ztuhne mi žaludek.
A pokaždé se ptám:
Sleduju já někoho… nebo někdo stále sleduje mě?
