Článek
Praktický, spolehlivý, nikdy nezapomněl na schůzku, nikdy se neztratil v kalendáři. Byl oporou rodiny – a nejen jí. V práci vedl tým dvaceti lidí, doma zvládal opravit cokoliv, co já ani neuměla pojmenovat. Nehroutil se. Neztrácel hlavu. Když přišly těžké časy, byl to on, kdo nás držel nad vodou.
A pak se jedno ráno nevrátil z procházky.
Byla to jen krátká ranní rutina. Vstával dřív než já, vždy si šel zaběhat nebo projít se psem. Ten den se ale pes vrátil sám. Byl celý od bláta, jakoby se někde probrodil příkopem. A Pavel nikde.
Zavolala jsem na policii už po hodině. Nebyla jsem hysterická, ale vnitřně jsem věděla, že je zle. Byla jsem v naprostém klidu – přesně tak, jak by byl on. Představovala jsem si, že je třeba jen zraněný, někde uvízlý. Nepřipouštěla jsem si nic horšího.
Našli ho až odpoledne. Seděl na autobusové zastávce několik kilometrů od našeho domu, bez bot, celý promočený. A vůbec nevěděl, kdo je.
„Jak se jmenujete?“ ptali se ho záchranáři.
„Nevím,“ odpověděl prostě.
Od té chvíle se náš život otočil. Lékaři řekli, že utrpěl retrográdní amnézii. Nevěděli proč – žádné zjevné trauma, žádný úraz hlavy, žádná mrtvice. Možná psychogenní. Možná něco hluboko v mozku, co zůstalo neodhaleno.
Najednou jsem žila s cizincem.
Paměť se mu nevracela. Nepamatoval si naše děti, náš dům, mě. Nevěděl, že má rád silnou kávu bez cukru a že nesnáší vlašský salát. Nevěděl, jak se používá dálkové ovládání, jak spustit pračku, jak se přihlásit do bankovnictví. To všechno, co dřív měl dokonale pod kontrolou, bylo pryč.
Byl ztracený. Ale ne nešťastný. Co bylo zvláštní – začal být najednou mnohem jemnější. Méně precizní, více spontánní. Najednou si sedl na trávník a jen tak pozoroval ptáky. Smál se věcem, které by ho dřív spíš znervóznily.
A já se ocitla na jeho místě – najednou jsem to byla já, kdo musel být tou silnou. Opora. Ten, kdo má všechno pod kontrolou.
Nejtěžší bylo, že mě nepoznával. Díval se na mě jako na cizí ženu. Ze začátku se mnou nemohl být sám. Nevěděl, jak se mnou mluvit. A já nevěděla, jak mluvit s ním. Plakala jsem v noci do polštáře, zatímco on spal vedle mě jako neznámý člověk.
Ale něco zvláštního se začalo dít. Postupně si mě znovu zamilovával.
Ne díky vzpomínkám – ty neměl. Ale díky tomu, co jsme prožívali teď. Společné chvíle, úsměvy, dotyky. Jednou se mě zeptal: „A byli jsme šťastní?“
Řekla jsem mu pravdu: „Ano. A můžeme být znovu.“
Možná mu paměť už nikdy nevrátí. Ale budujeme nový příběh. Jiný, ale pořád náš.
