Článek
To je taková univerzální rada, když nikdo neví, co jiného říct.
Buď silná, jako by člověk mohl lusknutím prstu vyměnit nádobí na stole za štíty a brnění.
Byli jsme spolu téměř třicet let. Ne, nebyl ideální. Hádali jsme se. On utíkal do ticha, já do výčitek. Ale byl to náš život. A pak přišla nemoc – pomalá, nenápadná, zákeřná jako zloděj, který nejdřív jen šoupe nábytkem a pak odnese celý byt.
Dva roky péče. Dva roky, kdy jsem přestala být ženou a stala se ošetřovatelkou. Správkyní léků, rozvrhu návštěv, dokumentace, nálad.
A pak odešel.
Tiše, uprostřed noci, když jsem zrovna na chvíli usnula v křesle. Vypustil poslední dech, jako když sfoukneš svíčku, o kterou se bojíš opřít víc než dechem.
Zůstalo ticho. Ne to klidné, útěšné. Ale takové to hlučné, co ti zvoní v hlavě. Co znemožňuje zapnout rádio. Co nutí člověka mluvit s lednicí, jen aby nezapomněl na vlastní hlas.
A pak jsem ji našla.
Nebyla schovaná. Ne v šuplíku, ani v telefonu. Našla jsem ji úplnou náhodou, když jsem tři týdny po pohřbu třídila jeho věci. Uklízela jsem zásuvku, kde měl pas, staré účtenky a poznámky typu „koupit šroubky“ a „Jirka – sobota“. A tam, mezi tím vším, byla krabice.
Nápis: „JANA – SOUKROMÉ“
Otevřela jsem ji. A najednou jsem měla v ruce dopisy. Skutečné dopisy. Ručně psané, modrým perem, s tím jemně kulatým ženským písmem, které vypadá, jako by mělo vůni.
„Miloši, myslím na tebe každou noc.“
„Včera jsi mi chyběl. Vždycky mi chybíš.“
„Vím, že nikdy nebudu ta oficiální, ale i tak tě miluju.“
Druhá manželka
Ne že bych nikdy neměla podezření. Byl čas, kdy mizel na víkendy „na ryby“, a přitom domů nevoněl kouřem, ale něčím jiným – něčím nasládlým, něžným. Vůní, co nepřilne ke kaprům. Ale vždycky to zametl pod koberec. A já taky. Možná z lásky. Možná z únavy. Možná z obojího.
Tehdy jsem to ale uviděla černé na bílém. Roky paralelního vztahu. Ne flirtu. Ale vztahu. Druhého domova, o kterém jsem nevěděla. Ženu, která se o něj taky bála, taky ho milovala – a možná jinak než já.
Nezlomilo mě to. Nepřišlo to jako rána. Přišlo to jako vysvětlení. Odpověď na tiché otázky, které jsem si dlouho zakazovala.
Co jsem udělala?
Zavolala jsem jí. Našla jsem číslo na jedné ze starých obálek.
„Jana Novotná, Mělník.“
Zvedla to. Měla příjemný hlas. Opatrný.
Řekla jsem jí, kdo jsem.
Ticho.
A pak řekla: „Já… čekala jsem, že se ozvete. Dřív nebo později.“
A tak jsme si daly schůzku. Ne proto, abych ji konfrontovala. Ale protože jsem už byla unavená z nevědění.
Sešly jsme se v kavárně. Měla šedé vlasy, ale upravené. Hezký kabát. Voňavku, kterou jsem kdysi cítila na jeho košili.
Seděly jsme spolu dvě hodiny. Vyprávěla mi, jak ho poznala, co spolu dělali. Jak s ním chodila na koncerty vážné hudby – na které já nikdy nechtěla. Jak mu četla básně – které on přede mnou schovával, protože „to není pro chlapy“.
A víš co?
Neodmítla jsem ji.
Nesnášela jsem ji.
Naopak.
Najednou jsem si uvědomila, že jsme si prošly tou samou láskou. Jinak, každá z jiné strany, ale k témuž člověku. Milovaly jsme jeho rozdílné části – a možná právě proto se ten jeho život rozpadal na dvě poloviny.
A tak jsme se staly přítelkyněmi
Zní to absurdně, že?
Ale po smrti člověka je všechno jinak. Už není koho chránit. Není před kým si hrát na jedinou, nejdůležitější, oficiální.
Zůstaly jen dvě ženy, které milovaly stejného muže. A které najednou měly společný smutek.
A taky společný humor – protože, ruku na srdce, on si to občas opravdu zasloužil.
Teď se vídáme. Občas si jdeme na kávu. Vzpomínáme. Nejen s bolestí. Někdy s úsměvem. Někdy s takovou tou tichou úlevou, že pravda konečně vyplula na povrch. A že nás spojila, místo aby nás rozdělila.
A jestli je na světě spravedlnost,
tak Miloš teď sedí někde na obláčku a kouká se dolů – a má trochu strach. Protože dvě jeho manželky se daly dohromady. A on ví, že až se tam jednou obě dostaneme, bude mít co vysvětlovat.
