Článek
„Školení, nic velkého. Vrátím se v pátek.“
Přikývla jsem. Byla jsem na takové situace zvyklá. Petr byl analytik a jeho práce ho často posílala na služební cesty. Vždy přesný, spolehlivý, vždy s mobilem po ruce. Nikdy jsem neměla důvod mu nevěřit.
Jenže v pátek se nevrátil.
Nejdřív jsem si říkala, že se něco protáhlo. Nepsal, ale to se občas stalo – celý den na meetingu, pak pozdní večeře s kolegy. Jenže když se neozval ani v sobotu, začal se do mě vkrádat neklid.
Volala jsem mu. Telefon byl vypnutý. Psala jsem zprávy. Beze odpovědi.
Zkoušela jsem kolegy, ale žádné „školení v Ostravě“ nikdo neznal. Prý má dovolenou.
A pak jsem si všimla jedné věci – jeho oblíbená bunda zůstala doma. I boty, které vždycky nosil na cesty. A na nočním stolku byl složený papírek s poznámkou:
„Nevolej mi. Vrátím se.“
To už nebyl jen neklid. To byl strach.
Třetí den jsem šla na policii. Sepsali oznámení o pohřešované osobě, ale nikdo to nebral vážně. „Dospělý muž, může být kdekoliv,“ řekli mi. Ale já věděla, že něco není v pořádku.
A pak, v neděli večer, mi zavolali z čísla, které jsem neznala.
„Jste slečna Novotná? Mluvím z nemocnice Na Františku. Máme tady pana Petra Malíka.“
Našla jsem ho na neurologii. Ležel bledý, s obvazem přes hlavu, ale při vědomí. Když mě uviděl, rozplakal se.
Díval se na mě, jako bych byla jediný člověk na světě, kterému věří.
Než mohl promluvit, přišel lékař a řekl mi zbytek:
Petr byl nalezen ve starém domě na kraji Prahy. Sám, zmatený, zraněný.
Bez dokladů. Bez vysvětlení. Nevěděli, kdo je – dokud nezačal po několika hodinách šeptat moje jméno.
Když jsem se ho konečně zeptala, co se stalo, chvíli mlčel. A pak řekl jen:
„Nechtěl jsem tě zatáhnout do něčeho, co jsem měl dávno nechat být.“
Víc ten den neřekl. A vlastně – od té doby už nikdy úplně neřekl pravdu. Jen útržky. Náznaky. Dlouho zamlčovanou minulost, která se mu vrátila.
Ať už před tou „služebkou“ plánoval cokoliv, skončilo to úplně jinak.
Dnes jsme spolu. Ale jinak. S víc tichými večery. S víc otázkami.
A přesto s vědomím, že jsme si oba něco uvědomili:
Že někdy nestačí jen důvěřovat. Někdy musíte být připravení zjistit, koho vlastně milujete.
