Článek
Seděli jsme na lavičce u řeky, svíčky kolem, víno, hvězdy nad hlavou… a pak si přede mě klekl.
Držela jsem dech. Věděla jsem, že to přijde, ale stejně mě to zasáhlo jako blesk.
„Vezmeš si mě?“
Řekla jsem ano. Samozřejmě, že ano. Kdo by neřekl, když miluje tak, že ztrácí půdu pod nohama?
Jmenoval se Marek.
Poznali jsme se v práci. Nepříliš nápadný, spíš klidný typ, ale v očích měl teplo. A úsměv, který mě odzbrojil.
Byla jsem už několik let sama. Po rozvodu jsem nevěřila, že ještě někdo přijde.
Ale přišel.
Trpělivě, pomalu, s respektem.
A já mu začala věřit. Opravdu věřit.
Po zásnubách jsme si ještě dlouho povídali. Plánovali jsme budoucnost. Děti, dům, možná i pejska.
Šli jsme spát pozdě. Oba šťastní, unavení, zamilovaní.
Ráno už doma nebyl.
Myslela jsem si, že si šel jen zaběhat. Nebo koupit snídani.
Ale jak minuty ubíhaly, začal se do mě vkrádat zvláštní pocit.
Jeho telefon byl vypnutý. Neodpovídal na zprávy.
A na jeho polštáři ležel dopis. Obyčejná bílá obálka, s mým jménem.
Rukopis jeho. To jsem poznala hned.
„Lucie, odpusť mi. Musím zmizet. Není to kvůli tobě. Naopak – právě proto, že tě miluju.“
Sedla jsem si. Srdce mi bilo tak silně, že jsem neslyšela vlastní dech.
„Celý ten čas jsem ti lhal. Nejsem tím, za koho mě máš. Chtěl jsem být. Snažil jsem se. Ale minulost mě dohnala.“
Psala se tam slova, která dávala stále méně smyslu.
„Udělala jsi mě šťastným. Ale já si ten život s tebou nezasloužím. Neuměl bych žít s tím, že bys mě jednoho dne poznala doopravdy.“
V ten moment jsem se začala třást. Všechno mi padalo z rukou.
Snažila jsem se mu dovolat, napsat, zjistit, kde je. Zkontaktovala jsem jeho kolegy – nevěděli nic.
U jeho bytu jsem našla jen zamčené dveře a ticho.
Jako by se vypařil.
Nechápala jsem, co se děje.
Prošla jsem fází popření, hněvu, smutku…
Pak jsem začala pátrat. Vzala jsem si dovolenou a hledala stopy.
Zjistila jsem, že měl jinou identitu. Jeho pravé jméno nebylo Marek.
Narodil se v jiném městě, byl v podmínce.
Za co, jsem se nikdy přesně nedozvěděla.
Jedna jeho bývalá přítelkyně mi napsala zprávu – prý se to opakuje.
Ale víš, co je nejhorší?
Že i dnes – po třech letech – na něj myslím.
Na ty dny, kdy byl skutečný. Na ten večer u řeky. Na doteky, na jeho klid.
A říkám si, jestli to všechno byla lež.
Nebo jestli právě to bylo to jediné, co skutečně cítil.
Někdy nás zradí ti, kteří nás nejvíc milovali.
A někdy největší tajemství nosí ti, kdo nás drželi v náručí jako poklad.
