Článek
Dlouho jsem váhala, jestli ji prodat, nebo si ji nechat. Nebyla jsem z těch, co mají silné vazby na místo, ale přesto mě k ní cosi táhlo. Rozhodla jsem se, že tam aspoň na pár dní pojedu. Uklidit, provětrat. Zavřít jednu kapitolu.
Byl podzim a celý dům působil, jako by spal. Procházela jsem známými místnostmi a cítila se zvláštně cize. Maminka nikdy nemluvila o své minulosti moc ráda, natož o svém dětství. Jen občas utrousila něco o přísném otci a starém domě plném ticha.
Po třech dnech jsem se rozhodla podívat i na půdu. Bylo tam chladno, prach a staré pavučiny. A mezi hromadami harampádí stál nenápadný kufr. Šedý, látkový, se starým mosazným zámkem, který se mi po chvilce podařilo otevřít.
Uvnitř byly fotografie. Stovky. Staré, černobílé, některé už zažloutlé, jiné novější. Na některých byly děti, ženy, muži. Některé měly na zadní straně datum nebo krátký vzkaz, většinou jména. A mezi nimi jedno, které se opakovalo stále dokola.
„Elen.“
Nechápala jsem. Jmenuji se Elen. Ale nikdo z těch lidí mi nebyl povědomý. Přesto jsem na několika záběrech viděla postavu, která mi byla až nepříjemně podobná. V jedné složce bylo asi dvacet dopisů. Ne všechny byly dokončené, některé jen vzkazy. A všechny byly adresovány „mojí Elen“.
Jeden dopis jsem si přečetla:
„Věřím, že jednoho dne najdeš cestu zpět. Tohle místo tě čeká. Tvoje paměť je možná pryč, ale tvá podstata zůstala stejná. Nezapomněli jsme na tebe. Vrátíš se. Až budeš připravená.“
Bylo mi špatně. Co to má znamenat? Pátrala jsem dál. Ve staré plechové krabici jsem našla několik papírů – výpisy z psychiatrie, různé výzkumy, a mezi nimi dokument, který mě úplně vyvedl z míry. Můj rodný list. Ale datum narození bylo jiné. A rodiče uvedení v něm nebyli ti, které jsem znala.
Zavolala jsem své tetě, sestře mojí maminky. Neodpověděla hned. Po několika minutách ticha jen řekla:
„Já jsem ti to nikdy říct nemohla. Tvoje maminka tě adoptovala. Tvoje biologická rodina… no, zmizela jsi jako malá. A pak tě někdo přivedl zpět. Ale nikdo už ti neřekl odkud.“
Seděla jsem na půdě, v ruce držela fotku ženy, která mi byla podobná jako zrcadlo. A vedle ní dítě – já.
Byla jsem ztracená. A přesto nalezená.
