Článek
V domě po babičce to byl tmavý, zaprášený prostor se střešním oknem, které nešlo otevřít, a s pachem starého dřeva, myšího trusu a naftalínu. Ale když babička zemřela a dům přešel na mě, nezbylo než se do něj pustit pořádně – místnost po místnosti.
Na půdu jsem se dostala až jako poslední.
Byl dusný srpnový den, všude vířil prach a pavučiny se mi lepily na vlasy. Vzala jsem si čelovku, protože světlo ze střešního okna nedosáhlo do rohů. Po chvíli hrabání mezi harampádím jsem našla několik krabic – plné knih, fotek, sešitů a taky jednu menší, šedou, zavázanou provázkem.
Byla těžší, než vypadala.
Uvnitř byly dopisy. Tucty dopisů, úhledně složených, většinou v blednoucích obálkách se známkami a razítky z osmdesátých a devadesátých let. Většinu psala nějaká žena jménem Helena – poznala jsem to z podpisů. Mluvila v nich často o životě, o muži, kterého opustila, o dítěti, které jí chybí. Byly adresované mojí babičce. Ale nikdy nebyly odeslané.
Jako by se psaly jen pro ni. Nebo snad pro sebe samotnou.
Zvědavost mi nedala. Začala jsem číst jeden po druhém. Všechny byly psané krásným, až starosvětským rukopisem. Byly v nich emoce – výčitky, bolest, něha. Ale žádné konkrétní jméno dítěte, žádné jasné informace. Až na jeden.
Dopis bez obálky, složený zvlášť.
V rohu byl napsaný jen datum: 12. května 1993.
Den mého narození.
Zůstala jsem na místě. Hrdlo mi ztuhlo.
Otevřela jsem ho.
„Dnes se narodila. Malá, prý zdravá. S černými vlásky – po mně. Nedovolili mi ji vidět. Jen jsem slyšela, jak pláče. Byla to minuta a půl. Pak mě odvezli. Řekli, že tak to bude nejlepší – pro všechny. Ale já to tak necítím. Cítím, že jsem udělala chybu. Ale už není cesty zpět.“
Podepsáno: H.
Seděla jsem na půdě mezi krabicemi a dýchala mělce. Srdce mi bušilo.
Byl to jen náhodný dopis? Někdo jiný? Náhoda?
Ale uvnitř jsem věděla, že ne.
Babička mi nikdy neřekla nic o tom, odkud přesně pocházím. Rodiče, kteří mě vychovali, mi tvrdili, že jsem jejich vlastní – i když jsme si nikdy nebyli moc podobní. Ale nikdy jsem to nezpochybňovala.
Teď jsem měla v ruce něco, co změnilo úplně všechno.
Dole v domě jsem prohledala starý sekretář. Ve spodní zásuvce byly dokumenty, některé staré přes třicet let. A mezi nimi – adopční listina. Moje jméno. Datum. Podpisy. Razítko okresního úřadu.
Zůstala jsem sedět a brečela. Ani ne smutkem – ale tím zvláštním typem bolesti, když se ti celý život přeskupí během minuty.
Kdo byla Helena?
Byla to moje biologická matka?
Proč psala dopisy babičce? Znaly se? A proč mi to nikdy nikdo neřekl?
V dalších týdnech jsem dohledávala, co jsem mohla. Helena – bez příjmení – se hledá těžko. Ale v jedné složce jsem našla i starou občanku. Helena Valová. Ročník 1973.
Zemřela v roce 2011. Bylo jí 38.
Nikdy mě neoslovila. Nepokusila se mě najít. Nebo možná ano – a já jsem se o tom jen nedozvěděla.
Ale z těch dopisů jsem pochopila jediné:
Nikdy na mě nezapomněla.
Krabici s dopisy mám schovanou ve své knihovně, na místě, kam se moc lidí nedívá. Ne proto, že bych se styděla. Ale protože ten příběh je už navždy můj.
A někdy večer – když je doma klid – jeden z nich vytáhnu a znovu si přečtu, co mi chtěla říct.
Aniž by věděla, že mě někdy uslyším.
