Článek
Hledala jsem staré dokumenty kvůli bance. Potřebovali doložit nějaký papír k hypotéce, něco z dětství, co jsem si ani nevybavovala, a tak jsem otevřela starý kufr v mámině skříni. Ten modrý, ze silného plátna, s rezavým zipem. Vždycky byl „jen pro mámu“. Věci po tátovi, vzpomínky, staré fotky — říkala.
Jenže když jsem ho tentokrát otevřela, mezi zažloutlými papíry jsem objevila něco, co tam zjevně být nemělo.
Můj rodný list.
Alespoň jsem si to myslela.
Ležel v průhledné fólii. Jméno rodičů souhlasilo, místo narození taky. Ale nad jménem dítěte bylo původně napsáno „Anna“ — a to jméno bylo přeškrtnuté modrou propiskou. Pod ním bylo ručně vepsáno „Tereza“. Moje jméno. Jiným rukopisem. Jinou tužkou. Jiným tlakem.
Zůstala jsem sedět na zemi. Srdce mi bušilo jako kladivo.
Proč by někdo škrtal jméno dítěte na rodném listu? A proč to jméno nebylo moje?
„Mami?“ zeptala jsem se o den později, když jsme spolu pily kávu.
„Víš, kde mám originál svého rodného listu? Ten, co byl v tom starém kufru, je nějaký divný. Bylo tam jiné jméno. Anna.“
Ztuhla. Ani na vteřinu to nezahrála. Jen na mě upřela pohled, který jsem nikdy předtím neviděla.
„Neměla jsi tam hledat,“ řekla pomalu.
Byla ticho skoro celou hodinu. Pak se zvedla a beze slova mi podala starou fotografii. Na ní – mladá žena. S výrazem jako já. Ale nebyla to máma. Ani žádná příbuzná, kterou bych znala.
„To byla… tvoje biologická matka,“ řekla máma tiše.
Zamrzla jsem.
„Prosím tě… cože?“
„Jmenovala se Anna. Byla moc mladá. Odešla z domova. Přivedla tě na svět… a pak zmizela. V nemocnici řekli, že tě chce dát k adopci. My jsme byli s tátou zapsaní jako pěstouni. Nakonec jsme si tě nechali. Ale bylo to celé složité.“
Cítila jsem, jak se mi svět láme pod nohama.
„Takže nejsem tvoje dcera?“
„Jsi moje dcera víc, než cokoli jiného. Vychovala jsem tě. Nikdy jsme tě nechtěli ztratit. Ale bylo to… tehdy všechno jinak. Papíry, zákony… a pravda. Tvoje jméno bylo Anna, ale my jsme tě začali od začátku volat Terezko. Byla jsi tak malinká…“
Dny potom jsem chodila jako ve snu.
Vzpomínky se zdály cizí. Byla jsem já – ale jiná.
A Anna? Kdo byla? Proč zmizela?
Začala jsem hledat.
Obrátila jsem se na archiv nemocnice, sociální pracovnice, matriku. Nikdo neměl nic konkrétního. Anna P. — narozená 1974, bydliště neznámé, kontakt žádný. Vzala si věci a odešla. Jako by se po ní slehla zem.
Ale jednou v noci mi přišel e-mail.
Adresa byla neznámá. Ale v předmětu stálo jen: „Jméno, které jsi měla dostat.“
Uvnitř byla jen jedna věta:
„Neopustila jsem tě – byla jsem donucena.“
Přiložen byl soubor: fotka.
Ta samá žena z fotky, kterou mi ukázala máma. Ale starší. Vlasy prošedivělé. Úsměv smutný. V ruce držela medvídka.
Mé medvídka z dětství. Ten, který jsem ztratila ve třech letech na výletě. Nikdo ho tehdy nenašel.
Zavolala jsem mámě.
„Řekni mi pravdu. Celou.“
Mlčela dlouho. Pak se rozplakala.
„Neodešla sama, Terezko. Odvezli ji. Byla na dně, zmatená. Říkali, že nemá kde bydlet, že není schopná tě vychovávat. A my… jsme tě už milovali. Nechali jsme to být.“
Dodnes nevím, kdo mi ten e-mail poslal. Už nikdy se neozval. Ale vím, že Anna žije. Někde.
Moje máma – ta, která mě vychovala – má v očích výčitky. Ale i lásku. A já…
Já jsem teď někde mezi.
Mezi Annou a Terezou.
Mezi tím, kdo jsem byla, a tím, kdo jsem mohla být.
A rodný list se škrtem?
Zůstává v šuplíku. Důkaz, že někdy i identita je jen dohoda – a někdy lež.
