Článek
Byla nemocná už dlouho, a přestože jsme si všichni říkali, že jsme na to připraveni, ve skutečnosti jsme nebyli. Její odchod bolel víc, než jsem si kdy dovedla představit. Byla mou oporou, kamarádkou, tou, za kým jsem utíkala, když jsem měla pocit, že mi svět nerozumí.
Dědictví po ní nebylo velké – pár kousků nábytku, hromádka fotek, její oblíbený šicí stroj. Všichni jsme si mohli vzít něco na památku. Já jsem si vzala šperkovnici. Starou, trochu ošoupanou, ale s nezaměnitelnou vůní její ložnice. Vždycky jsem ji vídala na jejím nočním stolku.
Doma jsem si ji otevřela, spíš ze sentimentu než ze zvědavosti. Uvnitř byly obvyklé věci – staré prsteny, drobné náušnice, pár zašlých broží. A pak jsem zahlédla náhrdelník. Zlacený řetízek s modrým kamenem, který jsem si matně pamatovala z dětství. Vzpomněla jsem si, že ho babička nosívala na rodinné oslavy. Vzala jsem ho do ruky – a uslyšela jemné zašustění.
V sametovém dnu šperkovnice byla malá obálka. Zažloutlá, nadepsaná mým jménem. Rukopis jsem poznala okamžitě.
Rozklepanými prsty jsem ji otevřela. Byl to dopis. Krátký, ale s každou větou se mi více a více svíralo hrdlo.
„Drahá Terezko,
jestli tohle čteš, už tu nejsem. Chtěla jsem ti to říct dřív, ale nikdy jsem nenašla odvahu. Ten náhrdelník, který právě držíš, nepatřil mně. Patřil tvé matce.“
Ztuhla jsem. Vždycky jsem si myslela, že moje matka zemřela při porodu. To mi říkali celý život. Ale babiččin dopis pokračoval.
„Tvoje maminka byla mladá, když tě měla. Měla problémy, o kterých ti možná jednou někdo řekne víc. Neuměla se postarat ani o sebe, natož o tebe. Ale milovala tě. Víc, než si umíš představit. Jen nebyla dost silná.“
Dopis psal o tom, jak se babička rozhodla, že mě vychová jako vlastní dceru. Aby mě ochránila. Aby mi dala lepší šanci.
„Vždycky jsem tě brala jako svou. Ale teď máš právo vědět, odkud opravdu pocházíš. A najít si vlastní cestu.“
Seděla jsem na zemi, náhrdelník mi klouzal mezi prsty a dopis se mi třásl v ruce. V hlavě mi vířily otázky, na které už mi nikdo nemohl odpovědět. Ale zároveň mě zaplavil zvláštní klid. Protože ačkoliv se mi obrátil celý svět, něco zůstávalo stejné – láska, se kterou mě babička vychovala. A odvaha, s níž mi po smrti svěřila pravdu.
Ten den jsem si ten náhrdelník poprvé vzala na krk. A cítila jsem, jako bych nesla dál příběh, který začal dávno přede mnou. A teprve teď mohl pokračovat.
