Článek
Všechno směřovalo k jediné věci – dostat se na tu školu. Tu jednu konkrétní. Fakulta, kterou jsem si vysnil už na střední. Prestižní, náročná, přesně „můj styl“. Roky jsem o tom mluvil jako o jistotě. Doma, s kamarády, sám pro sebe.
Když mi pak přišel e-mail s rozhodnutím, seděl jsem na posteli a dlaně se mi potily. Čekal jsem… ale zároveň cítil, že to nebude dobré.
„Litujeme, ale nebyl jste přijat.“
Zíral jsem na tu větu a nedokázal ji vstřebat. V hlavě prázdno. Nešlo o to, že bych si myslel, že jsem nejlepší. Ale tolik jsem do toho dal – přípravy, kurzy, hodiny u knih. Všechno mi najednou připadalo zbytečné.
Týdny potom jsem jen přežíval. Nechtěl jsem slyšet žádné „všechno se děje z nějakého důvodu“. Chtěl jsem jen zmizet, zabalit se do deky a neřešit, že mi nevyšel plán. Cítil jsem se jako selhání.
Ale čas běžel. A svět se kvůli mně nezastavil.
Nakonec jsem si, trochu z donucení, vybral jinou školu. Méně prestižní, víc prakticky zaměřenou. Nastoupil jsem bez očekávání – jen s tím, že to prostě „nějak dám“. První semestr jsem byl uzavřený, pořád s hlavou v minulosti. Ale pak se stalo něco nečekaného.
Dostal jsem se k jednomu semináři zaměřenému na praxi v terénu. Měli jsme dělat vlastní projekt – od nápadu až po realizaci. A já se v tom najednou našel. Práce s lidmi, řešení reálných problémů, prezentace výsledků – něco, co mi nikdy předtím nikdo pořádně nedal ochutnat.
Začal jsem být aktivní. Dělal jsem víc, než se po nás chtělo. Ne proto, že bych chtěl „dokazovat“, ale protože mě to začalo bavit. Zapomněl jsem na tu školu, která mě odmítla. Byl jsem tady – a najednou to dávalo smysl.
Po pár letech jsem si založil vlastní firmu. Malou, ale rostli jsme. Začali jsme spolupracovat s neziskovkami, obcemi i školami. A jednoho dne mi přišel e-mail z adresy, která mi byla povědomá.
„Dobrý den, v rámci našeho cyklu přednášek hledáme zajímavé hosty z praxe. Dostali jsme na vás doporučení. Nezvážil byste vystoupení u nás na fakultě?“
Ano. Ta fakulta. Ta, která mě tehdy odmítla.
Seděl jsem u počítače a chvíli jen zíral.
A pak jsem se usmál.
Na tu přednášku jsem šel. S respektem, ne s hořkostí. Seděl jsem před plnou aulou studentů a vyprávěl jim příběh – ne o úspěchu, ale o neúspěchu, který mě nasměroval.
Řekl jsem jim, že někdy je to, co nás nejvíc bolí, zároveň to, co nás nejvíc posune.
A že není důležité, odkud člověk startuje – ale kam se rozhodne dojít.
Když jsem odcházel, jeden z posluchačů za mnou přišel.
„Chtěl jsem na tuhle školu taky. A vzali mě až napodruhé. Ale kdyby ne… po dnešku vím, že by to asi nebyl konec světa.“
A přesně to jsem potřeboval slyšet.
Ne proto, abych se cítil jako vítěz. Ale proto, že jsem pochopil, že cesta, která bolí, může vést dál, než ta, která je rovná.
