Článek
Tedy – věděla jsem, že existovala. Jmenovala se Ludmila. Ale její fotky nebyly v žádném albu, její jméno se nikdy nevyslovovalo nahlas. Když jsem se zeptala, máma pokaždé jen mávla rukou: „To není důležité.“ Jednou řekla: „Nebyla úplně v pořádku.“ A tím to skončilo.
Dlouho mi to přišlo normální. Každá rodina má svá ticha. Až když jsem začala uvažovat o vlastní rodině, pocítila jsem touhu znát víc. Chtěla jsem pochopit, odkud pocházím. A hlavně – proč některé věci v našem rodu zůstávají zamčené.
Začalo to nevinně. Při vyklízení půdy v domě po prarodičích jsem narazila na starou dřevěnou truhlu. Většina věcí byly nepopsané sešity, vybledlé účty, pár zažloutlých dokumentů. A mezi nimi – zvláštní složka s logem psychiatrické léčebny v Dobřanech.
Otevřela jsem ji. Na první stránce bylo jméno: Ludmila Novotná. Moje babička. Datum narození sedělo. A najednou jsem držela v rukou slova lékařů, která mluvila o ženě, kterou jsem nikdy nepoznala.
„Hospitalizována pro těžkou poporodní depresi. V r. 1967 opakovaný pobyt. Sebevražedné sklony. Diagnóza: rekurentní depresivní porucha.“
Četla jsem to několikrát. Třásly se mi ruce. Nešlo jen o to, že moje babička byla nemocná. Šlo o to, že celá generace se rozhodla na ni zapomenout. Vymazat ji, protože její bolest nebyla společensky přijatelná.
Doma jsem tu složku nechala na stole. Máma ji našla. Nepřekvapilo ji to.
„Já si ji moc nepamatuju,“ řekla nejdřív. Pak dodala: „Ale vím, že byla zavřená. Hodně plakala. A nikdo to nechtěl řešit. Táta to bral jako ostudu. A tak jsme přestali jezdit. Pak umřela. Ani jsme nebyli na pohřbu.“
Byla jsem v šoku. Ne z toho, že babička byla nemocná. Ale z toho, jak snadno se z ní stal někdo, o kom se prostě nemluví.
Začala jsem pátrat. Našla jsem v archivu záznam o její smrti – tichý, úřední. Dozvěděla jsem se, že měla ráda knížky. Pracovala kdysi jako knihovnice. V jedné z jejích starých knížek byl lístek s věnováním: „Pro Lídu, která vidí svět trochu jinak.“ Podepsáno nečitelně.
Ten lístek jsem si nechala.
A hlavně – nechala jsem si babičku vrátit do rodiny. Začala jsem o ní mluvit. Dala její fotku do rámu. Vyprávěla o ní své dceři. Řekla jí, že i když někdo trpěl, neznamená to, že si nezaslouží být součástí našeho příběhu.
Dnes už vím, že babička nebyla „špatná“ ani „slabá“. Byla jen nemocná v době, kdy duševní nemoc znamenala stigma. A kdy ženy, které nezvládaly roli matky, byly jednoduše umlčeny.
Někdy si říkám, jaké by to bylo, kdyby žila dnes. Možná by měla pomoc. Terapii. Možná by žila déle. A já bych ji poznala.
A možná právě proto o ní píšu. Protože mlčení je někdy horší než bolest samotná.
A protože každé jméno si zaslouží být vysloveno.
