Článek
Od té doby, co odešel, nesnesla jsem ani vůni jehličí. Nezdobila jsem stromeček, nezpívala koledy, dárky jsem balila bez radosti. Jen kvůli dětem. Aby měly pocit, že všechno je v pořádku.
Ale letos bylo něco jinak. A začalo to úplně nevinně – obyčejnou pohlednicí.
Přišla 23. prosince. Byl pátek, děti měly prázdniny, já měla konečně volno a v kuchyni voněl čaj se skořicí. Vybírala jsem schránku a mezi letáky a reklamou ležel malý, staromódní obdélník se zlatým okrajem. Klasická vánoční pohlednice. Na přední straně anděl s lyrou, trochu kýčovitý, jako z ciziny.
Otočila jsem ji.
Na zadní straně nebylo jméno. Jen jedna jediná věta:
„Odpusť mi.“
A pod tím nic. Žádné přání, žádný podpis, žádná adresa.
Jen ten rukopis.
A mně se v tu chvíli rozklepaly ruce.
Poznala jsem ho. Ten sklon písmen, ta mírně přetažená „t“, to, jak místo tečky nad „i“ vždy dělal drobnou čárku. Znala jsem ten rukopis jako vlastní dlaň.
Patřil Tomášovi.
Mému muži. Nebo – bývalému muži. Člověku, který zmizel přesně před osmi lety. Jednoho červencového rána řekl, že jde koupit rohlíky, a už se nikdy nevrátil.
Policie ho hledala. Pátrání, výslechy, fotky na sociálních sítích, články v novinách. Měsíce bez jediného vodítka. Nikde se neobjevil, nikde ho nezachytila kamera, žádný účet, žádný telefonát. Jako by se vypařil ze světa.
Zůstala jsem sama s tehdy čtyřletou Laurou a ročním Adamem. Děti nechápaly. Já se roky ptala proč. A nikdy nedostala odpověď.
A teď… osm let poté… „Odpusť mi.“
Seděla jsem u stolu a jen zírala na tu pohlednici. Ticho mě dusilo. Děti byly v pokojích, venku padal sníh, rádio hrálo Tichou noc. A já držela v ruce jediný důkaz, že žije.
Že někde tam venku je. A že mě stále sleduje. Možná ví, kde bydlím. Možná mě viděl. Možná…
Přepadla mě zvláštní směs vzteku, smutku a… úlevy. Ano, úlevy. Protože horší než zrada byla ta nejistota. Strach, že se mu něco stalo. Že trpěl. Že někde umřel sám.
Ale co znamená to „Odpusť mi“?
Za co? Že nás opustil? Že se nikdy neozval? Že nechal své děti vyrůstat bez otce?
Druhý den jsem nemohla spát. Seděla jsem u krbu, zatímco ostatní spali. Pohlednici jsem měla vedle sebe. Dvakrát jsem googlila zpětné sledování odeslané pošty – bez úspěchu. Byla podaná anonymně, bez zpětné adresy, bez místa odeslání.
Ale pak mě napadlo něco jiného. Stará krabice s dopisy.
Našla jsem ji ve skříni. Byla tam. Celá hromádka starých lístků a přání, které mi Tomáš psával ještě před svatbou. Přání k Vánocům, narozeninám, jen tak… Otevřela jsem první z nich.
A bylo to jako otevřít trhlinu v čase.
Stejný rukopis. Stejná čárka nad „i“. Stejný způsob, jak začínal písmena „p“. Nemohla jsem se mýlit. Nešlo o náhodu.
Na Štědrý den jsem šla sama na místo, kde jsme spolu trávili první společné Vánoce. Malý, opuštěný altán v parku na kraji města. Seděla jsem tam v šále, s termoskou kávy, hodinu. Dvě.
Už jsem chtěla odejít, když jsem koutkem oka zahlédla postavu.
Stál u cesty. Kapuci přes hlavu, vousy, trochu shrbený, jiný než kdysi – ale přesto to byl on.
Poznala jsem ho okamžitě. Naše oči se střetly. A on jen pomalu kývl.
Nešel blíž. Nepromluvil. Jen ten pohled, krátký, plný bolesti. A pak se otočil a odešel mezi stromy.
Nikdy jsme se znovu nesetkali. Ale věděla jsem, že to byl jeho způsob, jak říct: jsem tu. Je mi to líto.
Možná ho něco drželo zpátky. Možná měl nový život. Možná mu hrozilo něco, o čem jsem neměla vědět.
Ale vím jedno:
Nepřestanu si klást otázky. Ale poprvé po osmi letech jsem se nadechla bez bolesti.
