Článek
Máma zemřela v únoru. Narychlo, nečekaně. Ráno se jí udělalo špatně, večer už nebyla. Mozková mrtvice. Lékař řekl, že to byla otázka vteřin.
Pro nás to byla otázka celého života.
Mám sestru. Lenku. Jsme od sebe čtyři roky, ale nikdy jsme nebyly úplně stejné. Ona je rozumná, pragmatická, s pevnou rukou a jasným plánem. Já – Dana – věčně rozhozená, spíš emocionální. Takže když jsme po pohřbu seděly u máminy kuchyňské linky, popíjely kafe a koukaly do prostoru, byla to ona, kdo řekl:
„Měli bychom vyklidit půdu. Prodáme ten dům, víš, že sem nikdo nechce jezdit.“
Přikývla jsem. Automaticky. Protože takhle se to dělá.
Když někdo odejde, zůstane po něm hromada věcí, které je třeba roztřídit, rozdělit nebo vyhodit.
Půda byla taková, jakou jsem si ji pamatovala z dětství.
Tichá, zaprášená, voněla po starých knihách, po vosku a trochu po myšině.
Stará truhla, skříň bez dveří, zapomenuté hračky, svetry v igelitu.
A krabice. Spousta krabic.
Rozdělily jsme si to. Já jsem prohrabávala věci z pravé části, Lenka se vrhla na tu s oknem.
Mezi čepicemi a šátky jsem našla starý psací stroj. Trochu mi zatrnulo. Máma na něm kdysi psala dopisy tátovi na vojnu.
„Hele!“ ozvala se Lenka.
Otočila jsem se. V ruce držela zaprášený šanon.
„Vypadá to jako staré dokumenty. Možná rodný listy, nebo něco k baráku?“
Položily jsme ho na stůl a otevřely.
Na vrchu byly staré fotografie. Černobílé, trochu pokroucené. Máma jako malá holčička, usměvavá. Vedle ní neznámá žena. Nepoznaly jsme ji. Pod jednou bylo rukou vepsáno: „Marta – 1953“.
Marta nebyla naše babička. Naše babička se jmenovala Vlasta.
Pod fotkami byl složený dopis. Rukopis, elegantní, jiný než mámin. Četla jsem nahlas:
„Milenko,
nikdy jsem ti neřekla pravdu. Protože tehdy to nešlo. A možná ani teď ne. Ale tyhle papíry nechávám tady, protože cítím, že přijde den, kdy budeš chtít vědět. Nejsi moje dcera. Přinesli tě ke mně, když ti bylo šest dní. Jen zabalená v dece. S dopisem, že tvoji rodiče nemohli – nebo nechtěli – zůstat. Nikdy jsem je neviděla. Ale milovala jsem tě jako vlastní.
Promiň, že jsem mlčela.
Marta“
Bylo ticho.
Lenka se posadila na obrácený kýbl. Já jen koukala na písmo, jako by mělo začít hořet.
Máma nebyla dcerou svojí matky.
A tudíž… naše babička nebyla naše skutečná babička.
A celý ten rodokmen, všechny ty povídačky o tom, že máme německé předky, protože pradědeček byl prý ševcem z Chebu – byly možná jen výmysl.
Možná jsme vůbec nebyly z toho rodu.
Možná jsme… odnikud.
Ve složce byl ještě jeden dokument.
Rodný list. Jiný, než ten, který máma měla doma v trezoru.
Tady bylo napsáno:
„Jméno: Milena.
Matka: Neznámá.
Otec: Neznámý.
Převzata do péče: Marta B. – 6. 6. 1953.“
Šest dní po narození.
To odpoledne jsme mlčely. Hodně. Každá v sobě řešila jinou věc.
Lenka – jestli to říct svým dětem.
Já – jestli tím máma trpěla. Jestli to věděla celý život. A mlčela proto, aby chránila nás, nebo sebe.
A taky – co to vlastně znamená?
Že nevíme, odkud jsme. Že naše genetická minulost je prázdná složka.
Že možná někde běhá někdo, kdo je nám blíž než vlastní sestřenice.
A my to nikdy nepoznáme.
Dopis jsme si ofotily. Složily zpátky.
Nechaly jsme složku na půdě.
Ne proto, že bychom se chtěly tvářit, že se to nestalo.
Ale proto, že nám připadalo, že to patří tam, kde to leželo doteď.
V prostoru mezi stíny, vzpomínkami a nevysloveným.
Občas se k tomu vracím.
Když se dívám na svoji dceru a přemýšlím, co jí říct o rodině.
O minulosti.
O pravdě, která někdy není v tom, co se řekne, ale v tom, co se neřekne nikdy.
A když mi jednou položí otázku: „Babička byla jaká?“
Řeknu pravdu.
Že byla ta nejlepší, i když možná nebyla z té krve, jak jsme si mysleli.
Ale byla z té lásky, kterou jsme cítili každý den.
A to je možná původ, který má větší váhu než všechny rodokmeny svě
