Článek
Já jsem s tou svou žila dvacet dva let. Byla jednoduchá:
„Proč jsi odešel?“
Táta zmizel z mého života, když mi bylo dvanáct. Žádné vysvětlení. Žádný rozvodový proces, žádná hádka, u které bych mohla ukazovat: „Tady to prasklo.“ Prostě jednoho dne odešel z bytu — a už se nevrátil.
Máma mlčela. Tvrdila, že jí sám nic neřekl. Soud poslal nějaké papíry. Alimenty chodily — většinou. Ale to bylo všechno. Když jsem mu psala dopisy, nikdy neodpověděl. Když jsem jako studentka zkusila zavolat, zvedla to nějaká žena a hned zavěsila. A tak jsem přestala zkoušet.
Časem se bolest proměnila v otupělost. Vzpomínky na něj se staly spíš fotografií než skutečností. Naučila jsem se s tím žít. A říkat: „O tátovi nemluvím.“ Nebo: „Vlastně nevím, co je zač.“
Když mi přišel e-mail od právníka, že otec zemřel a že mě uvedl v závěti, upřímně jsem se zarazila. První emoce nebyl smutek, ale vztek. Tak teď si vzpomněl?
Z dědictví jsem nečekala nic. A taky toho moc nebylo — pár knih, starý byt na okraji města, trochu peněz. Ale mezi tím vším byla jedna tenká obálka.
Nadepsaná mým jménem. Jeho rukou.
Trvalo mi hodinu, než jsem ji otevřela.
„Lucie,
vím, že nemám právo ti psát. A že možná tenhle dopis nikdy nebudeš chtít číst.
Odešel jsem jako zbabělec. Ne proto, že bych tě nemiloval. Ale protože jsem tehdy nebyl schopný žít sám se sebou. Udělal jsem chyby, o kterých jsem se styděl ti i říct. Něco ve mně selhalo. A čím déle jsem byl pryč, tím méně jsem věřil, že mě můžeš někdy znovu přijmout.
Tvůj život pokračoval beze mě. A já jsem to respektoval. Ale den, kdy jsem tě opustil, mě nikdy nepřestal bolet.
Pokud tohle čteš, možná je už pozdě. Ale i tak ti chci říct: Mrzí mě to. Každý den. Miloval jsem tě. Jen jsem neuměl být táta.
A doufám, že ty jsi našla někoho, kdo to zvládl líp.
Tvůj otec
P.“
Seděla jsem u kuchyňského stolu a slzy mi kapaly na tu obálku. Tolikrát jsem si ten moment představovala — že se ozve, že mi to vysvětlí, že mi řekne proč. A teď, když to udělal, už tu nebyl.
Zůstaly mi dvě možnosti. Buď ten dopis zahodit — a říct si, že přišel pozdě. Anebo ho přijmout. Ne jako omluvu, která vše smaže. Ale jako něco, co uzavře kapitolu, která ve mně pořád žila.
Vybrala jsem si tu druhou možnost.
Byla jsem se podívat v tom jeho bytě. Byl plný knih. Některé jsem si nechala. V jedné z nich byl založený lístek s fotkou, kde jsme byli já, on a máma. Musela být stará nejmíň třicet let. Přesto ji měl při ruce.
Neodpustila jsem mu všechno. Ale pustila jsem z rukou to, co mě drželo zpátky. A někdy to je víc než odpuštění.
Naučila jsem se totiž, že i když se nedočkáte odpovědi včas, může změnit všechno, když přijde alespoň jednou.
